U nás vše proběhlo na jedničku, Štědrý den jsme si užili pěkně na pohodu, bez stresu z uklízení a kapřích kůstek v krku. Místo kapra jsme si totiž obalili lososa, tedy manžel obalil lososa, abych byla přesná. Já jsem šéfovala výrobě bramborového salátu a on se postaral o rybu. Stromeček jsme zdobili společně s Honzíkem 23. prosince navečer. Zhostil se toho úkolu zodpovědně, podával mi ozdobičky, které mu připravil tatínek, a já jsem je v pravidelných rozestupech a esteticky věšela na stromek. Myslím, že to byl zatím náš nejkrásnější vánoční stromeček. Ne snad kvůli těm ozdobám, ale proto, že jsme poprvé měli dánskou jedličku, živou, svěží, s krásně pravidelnými větvemi v tolika patrech, že se ani nedalo určit, kolik jich vlastně je. A úžasně provoněla byt. Společně s vůní perníčků (těch jsem letos upekla a nazdobila celkem z 2,5 kg mouky, uff!) a vanilkových rohlíčků to byla přesně ta správná vánoční kombinace.
Dárečky jsme Honzíkovi dávkovali hezky postupně, aby si je stihl náležitě užít. Na Štědrý den jich měl pod stromkem pár; největší radost mu udělala tramvaj, která jezdí, hlásí stanice a bliká. Lítal tu s ní skoro hodinu, nakonec byl úplně zpocený z té dávky emocí. A my jsme jenom seděli a kochali se tou nelíčenou dětskou radostí. Filípka spíše než dárečky zaujala světýlka na stromečku. A k pasení koníčků na zemi dostal novou podložku – pěnové puzzle. Už s Honzíkem se nám tento „koberec“ velmi osvědčil, krásně izoluje od země, takže člověk má pocit, že úplně hřeje, navíc je to měkká a přitom pevná podložka, zkrátka ideální pro pobyt na zemi. A na tu už se pomalu Filípek přesunuje. V postýlce už to totiž začíná být nuda.
Druhý a třetí „štědrý den“ jsme měli pak u babičky a dědy na venkově, 26.12. s prarodiči, prababičkou a rodinou mojí sestry Jany, a pak ještě v neděli 28.12., kdy přijel ještě můj strejda se sestřenicí Hankou a jejími dvěma dětmi. Šest křičících mrňousů (nejstarší Andulka šestiletá, všichni ostatní do tří let) už byla tedy slušná divočina, ale přežil to i náš děda, který z toho měl osypky už tři dny předem. 😀 Ale Vánoce jsou v naší rodině hlavně o setkávání a návštěvách, na rozjímání nás až tak moc neužije. Každopádně to bylo přesně tak akorát jídla, cukroví, dárků, radosti, hlaholu a dětského pokřikování. Už se moc těším na příští rok, kdy bude dárky a trhání balicího papíru prožívat už i Filípek.
Měla jsem trochu obavy ze silvestrovské noci a všudypřítomných ohňostrojů, ale oba kluci to zaspali celkem v klidu a pohodě, půlnoční válečná vřava je vůbec nevzbudila. A Novoroční pražský ohňostroj si Honzík užil na vlastní oči. Vyrazili s tatínkem procházkou a tramvají k Rudolfinu a sledovali ohromnou podívanou. Já jsem zůstala s Filípkem doma, trochu jsem si s ním odpoledne zdřímla a pak jsem si od Honzíka nechala vyprávět, jaká barevná světýlka viděl na obloze. Nadšení sršelo i z tatínka, až mě mrzelo, že jsem u toho taky nebyla – především kvůli tomu, že jsem neviděla Honzíkovy rozzářené oči. Ale věřím, že další novoroční ohňostroj už uvidíme všichni čtyři.
Do prvních všedních dnů nového roku jsme vstupovali ve znamení lékařských prohlídek a zákroků. Už před Vánoci dostal Filípek kašel a rýmu, a tak jsem s ním ještě 23.12. mazala k naší paní doktorce, abychom byli na svátky připravení a vybavení potřebnými léky a nemuseli jsme v případě nutnosti trávit sváteční dny v čekárně na pohotovosti. Naštěstí mělo nachlazení jen velmi mírný průběh a za pár dní byl Filípek zase fit. Kromě nachlazení nás ale potrápil slzný kanálek u levého očička, takže ač jsem se tomu chtěla vyhnout, nakonec jsme byli minulý týden na průplachu v nemocnici na Bulovce. Očividně to pomohlo, očičko už neteče a Filípkovi se ulevilo. Předtím měl oko uslzené jako malé koťátko, ať jsme dělali cokoliv (masáže několikrát denně, dva druhy očních kapek, vše nedostatečné).
Největším a taky nejnáročnějším zdravotním „problémem“ však teprve procházíme a ještě minimálně několik týdnů to potrvá. Filípek je trochu hypertonický, při pasení koníčků zaklání hlavičku a ještě má tendenci preferovat jednu stranu. Dostali jsme tak doporučení na rehabilitaci a od minulého týdne cvičíme Vojtovu metodu. Je sice hrozné slyšet vlastní dítě několikrát denně naříkat a vztekat se, navíc s vědomím, že mu to všechno sama způsobuju, ale utěšuju se tím, že čím dříve to „přecvičíme“, tím dříve tohle naše trápení skončí. S Honzíkem jsme také „Vojtovku“ zakusili, bylo to ale v pozdějším věku a věru už to nebylo lehké – byl už poměrně zdatný a sama fyzioterapeutka tehdy říkala, že je jako úhoř, a měla dost potíží dostat ho do potřebné polohy. U Filípka máme tu výhodu, že se zatím sám nepřetáčí na bříško, a hrajeme o čas – nejvíc máme šanci ovlivnit právě ještě před přetočením na bříško. Ovšem když tak Filípka pozoruju, s jakou vervou se o to pokouší, je mi jasné, že toho času už moc nemáme. A navíc, fyzioterapeutka, ke které chodíme, sama zmínila, že na to, jak je Filípek ještě malý (tedy spíše mladý), má dost velkou sílu. Malý rozhodně není. Na posledním měření a vážení ve dvou měsících se ukázalo, že od narození přibral něco přes dvě kila a vyrostl o 10 cm. A to bylo téměř před měsícem… Jsem opravdu zvědavá, jaké hodnoty zjistíme na tříměsíční kontrole, ale pokud si udrží dosavadní tempo, bude na tom zhruba tak jako Honzík v půl roce. Dokonce má i faldíky na stehýnkách. Ne nějak obrovské, není to žádný „mišelínek“, ale po hubeném králíčkovi Honzíčkovi je to pro mě úplně nová zkušenost.
Po Novém roce máme tedy dost nabitý program, dvakrát týdně rehabilitace, s tím spojená prohlídka na neurologii nás ještě čeká, stejně tak kontrola slzného kanálku… A k tomu jsme opět začali chodit na Honzíkovo plavání a od příštího týdne přidáme i vaničkování s Filípkem. Moc se na to těším, s Honzíkem jsem na vaničkové plavání nechodila, a bude to pro mě nové. Myslela jsem, že s druhým dítětem to bude takové rutinní a v určitém smyslu trošku „nudné“ – opakování stejných aktivit na stejných místech jako s prvním Honzíkem, ale s Filípkem vlastně dost věcí zažíváme poprvé a tak se učím pořád něco nového.
Téměř každý den máme tedy nějaký program mimo domov. Musím se přiznat, že je to poměrně náročné. Vypravit sebe a obě děti ven v tom poněkud aprílovém počasí, vychytat množství vrstev oblečení nejen podle toho, jak je zrovna venku, ale také s ohledem na to, kam vlastně jedeme a jak tam budu především Filípka nějak svlékat, pokud cestou usne (což je téměř zaručené), plus náhradní oblečení pro oba (mladší se téměř vždy poblinká, starší polije pitíčkem nebo umaže nějakým jídlem), a to vše za použití MHD… Někdy by se mi hodilo, kdyby mě v nějaké laboratoři zkřížili s chobotnicí a já tak měla nějakou tu ruku navíc. 😀 Nikdo mě ale s chobotnicí nezkřížil, a tak mi nezbývá, než si nějak poradit.
Vítanou pomocí mi tak byl i balíček výrobků od Babywebu. Aktuálně nejvíc užijeme vitamínový sirup Multisanostol. Ten nejvíc ze všech ocení Honzík a přiznám se, že mu ho vlastně přenechávám. Filípek má Vigantol a „medicínku do očička“ (kapeme 5x denně po tom výplachu), tak Honzík má svůj „sirůpek“, aby byl zdravý. Sirup mu chutná a já aspoň vím, že díky němu doplníme i vitamíny, které třeba nejsou v jeho aktuálně velmi oblíbených banánech, hruškách a mandarinkách. Na mě je sirup trochu dost sladký, ale to je asi věc osobních preferencí. Důležité pro mě je, že podpoříme Honzíkovu imunitu v období, kdy nás čeká přeočkování trojkombinací spalničky-zarděnky-příušnice, a navíc v bláznivé zimě, kdy je pár dní třeskuté jaro a pak zase pár dní mrzne nebo fouká šílený vítr. Musím říct, že se mi tenhle způsob zimy zdá dost nešťastný. Pořád čekám, kdy budeme moct postavit sněhuláka, ale zatím nebyla vhodná příležitost. Tak snad se ještě dočkáme. 🙂
Ať je pro vás všechny rok 2015 rokem splněných přání, naplněný radostí a láskou; ze všeho nejvíc vám ale přeju, abyste vy i vaši blízcí byli zdraví!
Jarka
