Stačí jen říct, že děti si to užily a já vím, že další Vánoce už tu nebudou – tedy nebudou tu ty opravdové, ty slavené – ty, pro které by se měl zdobit stromeček, mělo se péct cukroví a měl by zazvonit zvoneček, když Ježíšek přinese dárky (a tedy stojí za to se trošku snažit). Další Vánoce už pojede zdejší „Ježíšek“ k nám – ať už bude ono „naše“ kdekoli.
A to je právě to. Dostali jsme opožděný dárek od radnice Prahy 6. Prozatím to totiž vypadá, že jsme zákonem padajícího tentočku vyhráli byt. Huráááá, třikrát sláva! Obálkovou metodou jsme sice nevyhráli (jak jsem psala, částka nabídnutá byla velmi nízká), přesto se na nás v pořadí nakonec dostalo, protože ti před námi odmítli smlouvu uzavřít, nebo si vybrali byt větší.
A tak se budeme opět – pro mne to bude už po čtyřicáté – stěhovat. Opět sice provizorně, ale konečně se tak vyřeší naše rozpory s mou mamkou. Splníme její sen a necháme jí soukromí. A tím si splníme i sen vlastní.
Na samotný přesun věcí se netěším, to snad po čtyřicáté je i pochopitelné, ale to je také jediné, co mi na celé věci vadí. Jinak se těším. Jako rodina potřebujeme být sami. Mít vlastní domácnost, jako tomu bývalo dřív. Už by nás to jinak opravdu sežralo. I tak se bojím, že naše manželství dostalo citelnou ránu – naučili jsme se jeden na druhého ošklivě štěkat a nekomunikovat o některých věcech. Je to možná rozhodnutí neekonomické – zejména těsně před zahájením stavby rodinného domku, ale jinak to nešlo. K naší lítosti. Budou to peníze vyhozené komínem, jenže které peníze stojí za ztrátu rodiny?
Je to příjemná změna poté, co se zdál tento sen o brzkém odchodu odsud nedosažitelný.
Někomu se to možná zdá jednoduché řešení, jenže ani nevíte, kolik lidí pronajímajících byt si klade za podmínku pronajmutí páru bez dětí nebo domácích mazlíčků. Nepustí vás ani na prohlídku. A ještě to často svádějí na různé nedostatky bytu, až vám dojde, že to je skutečně jen a jen kvůli dětem, proč se vymýšlí další a další nedostatky bytu nebo jeho dostupnosti.
A tak po roce hledání to vypadá, že jsme konečně úspěšní!!!
Potřeba vlastního prostoru se ukázala, a její potřeba tak potvrdila, na právě prožité dovolené daleko od domova. Existence vlastního prostoru a současně nepřítomnost kohokoli, kdo by jej narušoval nesplnitelnými požadavky, poslouchal naše rozhovory a vstupoval do nich, zasahoval do výchovy, to vše působilo jako balzám na duši. Spolu s teplým sluníčkem to byla báječná terapie! Na mou duši.
Brazilské teplo a odpočinek nám zase dodali potřebnou energii na boj s ouřady a jejich vrtochy.
Jenže energie se rychle vytrácí, zejména, jestliže po návratu zjistíte, že se nikdo a nic nezměnilo. A tak se opět trošku hádáme. Vrháme na sebe ošklivé pohledy, když mrňouskové v noci pláčou a na nás oba něco leze, jako právě nyní. Jak ráda bych se vrátila na dovolenou a střídala dny u bazénu s dny na pláži, jako jsme to dělali před pouhým měsícem. Jenže dovolená je čas vždycky krátký, to bezesporu. Ať už je jakkoli dlouhá. (A o rodičovské to platí snad dvojnásob!)
Ale zpět k dovolené. Mysleli jsme, že vhodné řešení pro ušetření nějakých financí je trávit jeden den u bazénu (tedy jakože „doma“) a další den na pláži – střídat to. Na pláži jsme si vždy sedli do plážové restaurace na lehátka, pod slunečník, vytáhli náš plážový stan pro děti, ve kterém i na pláži v případě potřeby usnuly a byly tak vždy ve stínu, a měli tak příležitost dát si mnoho čerstvých frešů za velmi příznivé ceny nejen k obědu, který byl často rovnou pro dva. Takové řešení bylo dražší, ale zase ne až tak moc vzhledem k faktu, že jsme tak mohli na pláži trávit v podstatě celý den a děti to neskutečně bavilo. Hrály si na písku, často s jinými dětmi, kopaly míčem, a v případě našeho Adámka se i dobře balily holky a ženy.
Kdyby mi to někdo vyprávěl, neuvěřím. Naše dítě je neskutečné. Už u bazénu, který byl v areálu domečků, kde jsme bydleli a měli jej tak k dispozici, se chodily koupat dvě žáby. Věk tak okolo osmi až deseti let. Adámkovo Olá se vznášelo nad bazénem a děvčatům se jal hned nalévat z konvičky bazénovou vodu do kelímků – holky se chytly a dělaly často a rády, že vodu pijí – a Adámek rád doléval. Také spolu plavali. I to bylo úsměvné, protože ony bez ničeho, zatímco náš syn podporován tzv. ježkem a pěnovými rukávky mezi nimi působil vtipně. Ale děti si rozumí i přes slovní bariéru a tak postačily úsměvy. Chodil k bazénu rád, ale pokud tam byly holky, přidala bych k tomu slovo „nesmírně“.
A totéž platilo u moře. Dělal-li lumpárny s tátou ve vodě a přicházela holčička, hned se neslo z jeho úst: „Cholka, jíbí… Olááá…“ a to škoda, že se tu nedá interpretovat jeho svádivý tón… Pak se tedy není co divit, že se často ptával hned po ránu, zda pojedeme „moži, basenu?“ a další otázkou hned: „cholky bubou?“… Tahle první otázka mu vydržela ještě dva dny po návratu domů :-).
Nakonec se to naše střídání bazén-pláž ukázalo nejen velmi ekonomické, ale také důležité, abychom nepřijeli tlustší o několik nechtěných kil. Místní specialita Picanha nebo různé ryby, to byla taková dobrota! Upřímně jsem byla ráda, když po dni takového debužírování přišlo ležení u bazénu a pojídání jen ovoce nebo jiného lehčího jídla, zejména zmrzliny :-D.
Pobyt u moře jsme si tedy náležitě užili všichni. Manžel si udělal místní sbírku piv (na jedné plechovce dokonce našel český nápis „Dej Bůh štěstí“) a ochutnal snad všechny, včetně návštěvy jednoho místního soukromého minipivovaru, děti si užily vody do sytosti a já si ověřila, že děti nebudou po mně. Jsou to vodní živlové, kteří by snad nemuseli vůbec trávit čas na souši – na rozdíl ode mne, která se omočím, vyplavu a osvěžím, poté trávím čas na souši, Adama jsem musela občas držet na břehu hláškou, že dokud mu neuschnou plavky, do vody nejde. Zorka vodu také miluje. Trávila ve vodě mnohem více času, než jsem myslela, že bude. Bavilo ji to a s našima klukama si to vyloženě užívala. Jim třem často nevadila ani studená voda (pravda, vodopády už i pro ně byly dost studené – třeba Zorečce jsem tam mohla omočit jen nožky, protože ponoření po pupík už jí nebylo příjemné).
Byla jsem proto ráda, že jsem nešetřila a oběma jsem sehnala koupací kloboučky s ochranou proti slunečním paprskům a trička nebo rovnou overálek, aby bylo co střídat. Všechny tři lachtany jsem poctivě mazala krémem s faktorem 30 – 50 a každý den je poctivě mazala i po opalování, přestože třeba Zorečka se cíleně vůbec neopalovala a jako miminko čas na sluníčku vůbec netrávila. Jak ale známo, i ve stínu se člověk chytí. Tedy i ona, která se na sluníčku objevila sporadicky a jen tehdy, pokud jsem procházela na slunci a měla ji v klokance, byla trošičku na nožkách a dlaních shora opálená. Ale opravdu malounko. A vydrželo jí to nejkratší čas.
Ani já nejsem žádný černoch. Máme krásně opálená záda a kluci celkem těla (Adámek jen konce ručiček a nožiček, kde neměl oblečení na koupání a overálek), ale to v zimním oblečení není moc vidět a kromě Jiřího, co má opálené hlavně čelo, nevypadáme, že jsme byli u moře. Alespoň neprovokujeme.
Zato návrat domů – myšleno do zimy, byl tedy nepříjemný, až běda.
Příjemné bylo vrátit se do Vánočního klidu. Všichni už byli usměvaví, měli to nejhorší za sebou a tak bylo všude příjemně a lidé se usmívali víc, než jsme tu obvykle zvyklí. Nejhorší přechod z tepla do zimy prožil asi Adam, kterému se, chudáčkovi, zhoršil atopický ekzém během dvou dnů tak, jak to nikdy ještě neměl. Musíme tedy promazávat a snažíme se s tím bojovat, jak to jde. Pokud máte někdo nějakou zkušenost, napište mi, prosím, své poznatky, ráda se přiučím. I mně na rukách je šupinatění nyní nepříjemné a bolestivé. Doufám, že se to rychle povede vyřešit. Jinak se mi to vetší zlatíčko asi udrbe – v noci zejména. Ale neraďte kortikoidy. Těch jsme se zbavovali strašlivě dlouho a urputně…
No a náš největší úkol pro prvorozeného, ptáte se? No ano, zvládání nočníčku jsme si naplánovali a plán uskutečnili. Bála jsem se, kde ho tam budu třeba shánět, proto tedy nočník od Ikea za 39 Kč s námi letěl také, ovšem ten, na rozdíl od nás, emigroval. Nutno říct, že možná nedobrovolně, ale vzhledem k tomu, že nemám v povaze vybavovat se s domácím vybavením, tuhle skutečnost jsem nezjišťovala. Udělali jsme to takto: Adam ťapal, co to šlo nahatý, jen v tričku, a chodil do nočníčku velmi poctivě (rozumějte doma, na veřejnosti se nahatému dítku trošku pohoršují, tak měl vždy něco na sebe). Pokud byl nahatý. Ostatní varianty zatím selhávají. Jakmile měl plavky nebo slipy, neřešil to a teplý zadek znamenal i bobek v katích nebo mokro na hřišti. Doma pokračuje ve stejné filozofii, budeme tedy muset zapracovat na svlékání kalhot. Umí to, ale nějak to neřeší… Je to kluk šikovný a určitě je to jen otázka času. Nočníček ho baví, zvlášť když po zodpovědně provedené epizodě chodí plácat rukama s celou rodinou. Žádné jiné odměny jsme nezavedli. Možná proto, že jsme na dovolené k žádným neměli přístup. (Dobroty bychom mu ale stejně nedali, to už se mi víc zamlouval nápad sestřenice, která dávala dětem korunku za každou povedenou epizodku, za nepovedenou bylo zase navrácení korunky mamince zpět.) Funguje to ale i jen tak. Naše nepřehnaná přesto nefalšovaná radost je zjevně dostatečnou odměnou.
Adam pokročil i co se týká mluvení. Moc často jeho vrstevníky nepozoruji a své děti nesrovnávám. (Vrstevnici máme totiž kolem sebe prakticky jen jednu a ta chytá vše od své starší sestry, tedy by mi Adam připadal často opožděný, přestože tomu tak není ani náhodou.) Přesto jsem se setkala s pozitivní reakcí okolí na mluvení našeho syna. Asi mu to opravdu jde daleko lépe, než některým dalším dětem. Řekne prakticky všechno. Někdy jsem si říkala, zda jeho mozek zbytečně nezahlcuji informacemi. Jenže kdo se ptá, o informace má zájem. A tak poctivě vysvětluji na každé: „Što to jeeee???“ kondenzační stopu, kouř z komínů a rozdíl mezi věží a komínem, mouhou a palouhem a opravuji skloňování nebo časování. Za odměnu mě můj syn překvapuje a rozesmívá.
Už dávno jsem zjistila, že se nebojí se splést a jestliže si nemůže vzpomenout, zkusí něco přibližného. Třeba jako dnes. Nemohl si vzpomenout na slovo „pejsek“, které ale zná už docela běžně (ani nevím, kdy přesně přestal říkat Haf). A přišel za tetou, zatahal ji za rukáv, donesl mobil a povídá: „paejsak“. Dívaly jsme se na něj nechápavě, já víc než sestra, které po chvíli blejsklo: „Vidět pejska chceš?“ Svého psa, jak ona říká Adámkova bratra (připomínám, že pejsek je stejně starý jako Adam a rok mého chození do práce trávil Adam s pejskem a tetou hlídačkou), nechala totiž tentokrát doma a přijela bez něj. Adámkovi se stýskalo a chtěl ho vidět alespoň v mobilu na tapetě.
Adam ale nebyl jediný, i pro Zorku znamenala dovolená pokrok. Nejen, že vyrostla doslova před očima, papala meloun a začala si pochutnávat i na jiných druzích zeleniny a ovoce, ale začala i hodně lumpačit s Adámkem (zpestřovali si cestu autem různým výskáním a opičkami) a stali se z nich jasní spiklenci a parťáci proti rodičům. Hlavně v době, kdy se má spát. To je asi největší legrace jejich opičkování a kočkování pozorovat. Je opravdu roztomilé, jak se mají rádi. A jak si oba vůči druhému učí vymezovat prostor. Zorka, k mé radosti, se nedá a i Adámek už se nenechá o hračku lehce obrat. Oběma je sourozenec ku prospěchu.
Zorinka se točí na bříško a na záda o sto šest za všemi Adámkovými hračkami a dnes poprvé i trošku popolezla – opět za jeho hračkou. Už chápe, že co dělá ten malý větší človíček jí tak blízký, by mohla zvládnout také – vždyť on ji naučil neustálým opakováním v autě říkat „táta, máma, bába…“, tak proč by nemohla, jako on i chodit, lézt a lumpačit. A skákat! To je vidět, že by chtěla hned. Když Adam skáče, rukama i nohama mu pomáhá, v leže. Myslím, že trénuje…
No a my jsme k dokonalosti vypilovali jízdu autem na kratší i delší vzdálenosti. Nejsme zastánci DvD nebo jiných technických vymožeností do auta, protože se bojíme, že naše děti nebudou mít rády cestování pro cestování samotné a nebudou se kochat krajinou. Naučili jsme se brát do auta Adámkův batůžek plný hraček a knih, zpívat, ukazovat věci z auta a vůbec jinak se bavit dohromady, že to začalo bavit jinak i nás. Jen je někdy v autě pěkný rambajs. Alespoň nám teď nevadí, že nám v autě nejde rádio :-). Já vím, že se říká, že ticho léčí, ale to asi vymyslel někdo, kdo neznal radostný dětský smích. Ten teprve udělá radost, no ne?!
Na mou duši!!!
Zuzana
