Na co se mě každý ptá aneb Tři otázky, co jsou nyní v kurzu

Druhým důvodem je nutnost zkontrolovat, zda mám dostatek železa. Překvapením pak bylo vážení. Od minulé kontroly, která proběhla před pěti týdny, mám zase o víc jak tři kila nahoře. No, co Vám budu povídat. Je to trošku děsivé, jak mi ty kila lezou nahoru. Jenže nějak nevím, co s tím dělat. Snažím se jíst zdravě a umírněně. Snažím se i o pravidelný pohyb. Začínám tušit, že do porodnice půjdu se „stovkou“.

Nejsou to moc růžové vyhlídky. Tak jsem se alespoň utěšovala, že za to může tak trochu i Adinka – že to bude pořádné miminko. Paní doktorka mě ale během chvilky vyvedla z omylu. Adinka prozatím dle měření z ultrazvuku aspiruje na drobnější miminko. V den prohlídky měla 1310g a paní doktorka odhaduje porodní váhu kolem tří kilo (pokud tedy budu samozřejmě rodit v termínu). Jsem za to vlastně ráda. Kdybych si totiž mohla vybrat, jako že nemůžu, určitě bych si přála spíš miminko drobnější, než čtyř a půl kilového obříka, jen je škoda, že ta svá nabraná kila nemám moc na koho svádět.

Jinak je Adinka už připravená na cestu ven – rozumějte: otočená hlavičkou dolů. A placenta, kterou jsem měla v polovině těhotenství nízko, se hezky zvedá. Takže to na komplikaci v podobě vcestné placenty nevypadá (klepu na dřevo). Toť veškeré informace z ordinace. Už tam půjdu asi jen jednou za čtyři týdny a pak už „hurá“ k Apolináři, kde si mě na poslední týdny do porodu převezmou. Teď už tedy k tomu, na co nejčastěji poslední dny odpovídám v souvislosti s mým pokročilým těhotenstvím. Nebylo vůbec těžké najít ty tři nejčastěji zodpovídané otázky. V porovnání s jinými je zodpovídám totiž opravdu mnohonásobně častěji. A tak jsem si řekla, že když na ně odpovím i tady veřejně, projeví třeba mé okolí trochu invence a začne se mě ptát i na něco jiného a jednak uspokojím zvědavost potenciálních čtenářů, neboť se dá předpokládat, že i je napadají ty stejné dotazy.

„Co ty a těhotenské chutě?“

Tato otázka mě vlastně pronásleduje od samého začátku těhotenství, respektive od doby, kdy se mé těhotenství stalo věcí veřejnou. Je to takový evergreen mezi otázkami pro těhotné ženy, řekla bych. A má odpověď? Chutě i nechutě se mi během průběhu uplynulých několika měsíců proměňovaly. První dva měsíce mi nechutnalo vlastně skoro nic krom chlebíčků a dortů od Hájka (minimálně všichni Pražští asi vědí o čem je řeč). A poslední zhruba tři měsíce mi dělá největší radost tahle řada potravin: Nanuky Míša a Mrož. A to především ty tvarohové, bez ovocných příchutí. Těch jsem, přiznávám se, schopna sníst i několik denně. A žádný jiný nanuk či zmrzlina se jim nevyrovná. Přítel mi chtěl „přilepšit“ a tak nakoupil několik Magnumů, ale já jimi, představte si, pohrdla! Protože nic nemá na Míšu s Mrožem!

Druhou mojí slabostí jsou olivy. Zelené. A nejlíp plněné – ančovičkou, lososovou pastou, nebo pastou z modrého sýra. I těch bych byla schopná sníst více balení najednou, ale snažím se to nedělat, neboť v tomhle případě, to leze trošku do peněz. Třetím „prohřeškem“ je pak uzená parenica. A další v pořadí je pak naštěstí i něco zdravého – ovoce a zelenina. Konkrétně: meloun (nejlepší mívají v Praze Vietnamci a v Hradci Králové Zelenina a ovoce U Hrbka), ředkvičky, bílá kedlubna, mrkev (ale musí být slaďoučká a nakrájená na kolečka) a okurka (nutností je, aby byla oloupaná a vychlazená a taktéž nakrájená na kolečka).

Taky se zvýšila má spotřeba ochucených perlivých minerálních vod a limonád. To ale přisuzuji především nemožnosti pít alkohol. Člověk si chce alespoň občas dopřát něco jiného než vodu a čaj. Poslední věc, kterou jsem na sobě v souvislosti s těhotenstvím a chutěmi vypozorovala je, že když mě napadne něco, na co mám chuť, těžko se mi myšlenky na ten který konkrétní pokrm zbavuje. A zkrátka si ho musím uvařit či upéct. Nebo poprosit maminku či jednu z mých babiček. To je ještě lepší varianta.

„Jak to zvládáš v těch vedrech?“

No, tahle otázka se samozřejmě úplně nabízí. Proto se nelze na tázající se zlobit. Ale co mám asi tak odpovídat?!? Většinou říkám: „Statečně.“ Ono ostatně – co mi taky zbývá! Už si na to nějak nevzpomínám, ale je vcelku jisté, že jsem se potila i loňské léto. Ale teď je to trošku jiné kafe. Šestnáct kilo nahoře je prostě znát a ne že ne. Ráno se budím většinou mokrá. Z práce se vracím mokrá. Sprchuju se minimálně třikrát denně. Těším se na bouřku. Těším se, až přijde ochlazení. Těším se, až budu moct nosit pod šaty punčochy a nebudou se mi dělat na stehnech opruzeniny. Často myslím na sníh a na zimu – prý to má pomáhat, je-li vám vedro. Ale na mě to nějak nezabírá.  

„Co sex s takovým břichem? Ještě jo nebo už ne?“.

Na to se mě samozřejmě neptá úplně každý. Prarodiče či kolegové v práci například tuhle otázku ze svého repertoáru vynechávají. Přesto je ale tazatelů hodně. Mám totiž spoustu kamarádek a známých a se všemi se bavím o sexu otevřeně. Navíc připomínám, že vzhledem k mému nižšímu věku je většina mých přátel prozatím bezdětných a tak se téhle otázce vůbec nedivím. Upřímně – mě by to taky dost zajímalo, být v kůži jedné z mých kamarádek. Tak tedy: Sex ano. Často. A s chutí. Mám-li být konkrétnější: několikrát do týdne a dokonce jsem většinou já ta iniciativnější. Těhotenství mi připadá sexy a tak nemám potíž se svým tělem. I když roste rychleji, než bych předpokládala, pořád si připadám přitažlivě a troufám si tvrdit, že mě tak vidí i Pepa. A tak jediné, z čeho máme společnou obavu je, jak asi vydržíme šestinedělí. No, necháme se překvapit. Je to ještě daleko naštěstí.