Na cestě a pokakaná

MIMI LIVE! MAX Po téměř třech týdnech jsme všichni zpět doma v Belgii a začínáme najíždět na běžný provoz. Tobyho jsem ráno odvezla do jesliček a přesto, že mi ještě doma říkal, že si bude hrát s dětma, nakonec to obrečel. Přeci jen už to byla delší doba a Toby si zvykl být doma. Doufám, že zítra už to bude lepší.

Strávit s dětmi několik hodin v autě byla představa, které jsem se docela bála. Ale Max i Toby to zvládli na jedničku. Max ve svých dvou měsících většinu cesty prospal. Toby si zdřímnul jen na chvilku a zbytek cesty si buď prohlížel knížky, nebo koukal na DVD. Krtečka už znám zpaměti. Také jsme často stavěli, aby se obě děti protáhly. Maxovi se na zpáteční cestě povedl parádní kousek, kdy se pokakal tak, že obsah byl i mimo plínku. Venku pršelo a my běželi na benzínu napravit situaci s plnou plenou. Když jsem konečně Maxe rozbalila, zjistila jsem, že vlhčené ubrousky jsou stále ještě v autě a než se pro ně Michel vrátil, nějak se mi při manipulaci s Maxem dostal obsah jeho plínky na moje tričko… Náhradní oblečení pro děti mám u sebe neustále, nenapadlo mě, že si budu muset balit i náhradní oblečení pro sebe. 🙂

Toby se v Čechách také mnohem více rozmluvil. Především česky, samozřejmě. A také zjistil, že neoslovuji Michela „táto“, jako on, ale jménem. Často se tak stane, že mu také říká Michel… Zrovna včera jsem řekla Tobymu, že už je čas spinkat a Toby se v klidu otočil na tátu se slovy: „Michel, máma žíká hají.“

Tobísek nás rozesmívá často… Ví, že se můj táta jmenuje Boris. Měkce opakuje „Bojis“, kdykoliv se ho někdo zeptá, jak se děda jmenuje. Až na okamžik, kdy se ho zeptal sám děda. Na otázku mého táty, jak se jmenuje, Toby bez váhání odpověděl: „Prasátko!“

Po návratu z dovolené jsme si ještě udělali jednodenní výlet do Holandska. Nádražní muzeum v Utrechtu hostilo na víkend mašinku Tomáše. Toby tento kreslený seriál miluje! Věděli jsme, že tenhle výlet mu udělá extra radost. Vzali jsme s sebou ještě belgickou babičku s dědou, aby nás bylo na ty naše dvě děti víc. Toby si Tomáše opravdu užíval. Nakonec jsme ho pustili do herny, kde si děti hráli s vláčkama, stavěly koleje, mosty… Čekala jsme s kočárkem a spícím Maxem před hernou a každou chvíli kolem mě procházeli rodiče táhnoucí své řvoucí děti z herny. Tohle nás čeká za chvíli taky, říkala jsem si. A taky, že jo. Michel šel Tobyho asi po hodině hraní vyzvednout. Nejdřív mu řekl, že se půjdeme podívat na něco dalšího: Toby v rychlosti odpověděl NE a v klidu si hrál dál. Michel ho uplácel lízátkem, ale Toby upřednostnil vláčky. Tudíž, přesně jak jsem čekala, i my jsme byli rodiče, kteří tahají řvoucí dítě z herny. 🙂 Ostatní rodiče se na nás dívali s pochopením.

To mi připomnělo, že když jsem byla bezdětná a byla svědkem situace, kdy dítě nekontrolovatelně brečí (řve), říkala jsme si v duchu, že to by se mi nestalo. Hahaha. O pár let později a jsem přesně v té situaci, kdy moje dítě občas nekontrolovatelně řve. Doufám, že v tom nejsem sama. 🙂 Napište mi do diskuze.

Během naší návštěvy v Čechách jsme si i odskočili na focení do Fotopromě. Tentokrát o bylo o Maxovi. Jsem moc ráda, že i Max bude mít takové úžasné fotky, jako má Tobísek. Každý říkal, jak moc jsou si Max a Toby podobní, hlavně když byli ve stejném věku. Některé fotky Maxe jsou aranžovány podobně jako ty s Tobym řed dvěma lety, tak uvidíme, jaký bude výsledek. Abych vůbec poznala, koho to mám na fotce.

Při příjezdu domů nás ve schránce čekala ještě faktura za pobyt v nemocnici. Po odečtení nákladů, které jsou hrazeny z běžného pojistění, zbývá doplatit ještě 1.200 euro. Neděste se, tuto částku sice zaplatím za můj jednodenní pobyt v nemocnici, ale téměř vše mi bude vráceno z mého připojištění. Jen mě překvapila ta částka, protože je stejná jako ta na faktuře před dvěma lety, kdy jsem zůstala v nemocnici 4 dny po porodu (a dva dny před porodem).

Mějte se krásně a příště opět na napsanou 🙂