Můj první porod

Je to sice už 13 měsíců, co jsem porodila našeho syna Honzíka, ale vzpomínky na ten okamžik mám pořád v paměti, jakoby se to událo před týdnem. A protože porod patří k nezapomenutelným okamžikům v životě, rozhodla jsem se o něm napsat a podělit se s vámi o své zážitky.

Celé moje těhotenství bylo bezproblémové a nádherné, užívala jsem si každý okamžik, kdy jsem cítila doteky a kopání miminka v bříšku. Čím víc se blížil termín porodu, tím větší silou o sobě dával náš syn vědět, až mi kolikrát na bříšku naskakovaly úplné boule. S blížícím se datem porodu mě občas přepadly obavy, jak to bude probíhat, aby nenastaly nějaké komplikace apod., ale nijak víc jsem se tím netrápila. Poslední 2 týdny před porodem mi vždycky večer tvrdlo bříško, tak jsem tušila, že porod se opravdu blíží.

První termín porodu jsem měla 1. května 2008. Byla noc z 1. na 2. května , když jsem se kolem půlnoci probudila s potřebou jít na malou. To mě ještě nenapadlo, že o dvě hodiny později už budu mít pravidelné kontrakce po 5 minutách. Na malou jsem chodila ke konci těhotenství často, tak jsem si zase lehla a pokoušela se usnout. Ale byla jsem nějak podezřele vyspaná, vůbec jsem nemohla zabrat a když mě kolem 1. hodiny ráno začalo pobolívat břicho, jako bych měla dostat menstruaci, pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že už by to mohl být opravdu porod. Snažila jsem se sice usnout, ale už se mi to nepodařilo.

Bolesti v podbřišku se vracely nejprve po 10 minutách a od 2 hodin ráno už po 5 minutách a postupně sílily. To už mě napadlo, že to bude asi porod a že budu muset jít vzbudit manžela. Ještě jsem si zašla na záchod, oholila jsem se v podpaží a do tašky do porodnice jsem si strčila kartáček a pastu na zuby. Pořád jsem ještě trochu váhala, zda je to opravdu ono, ale bolesti byly pravidelné a když jsem si strčila ruku do kalhotek, nahmatala jsem tam mírně krvavý hlen. V tu chvíli mi bylo jasné, že mi odešla hlenová zátka a že pojedeme do porodnice.

Manžel byl po probuzení trochu zmatený, pořád se mě ptal, jestli je to už opravdu ono a jestli tam nepojedeme přece ještě zbytečně. Zdálo se mu asi, že když nekřičím bolestí, že to ještě není porod. Já jsem ale měla tušení, že zbytečně nepojedeme, protože i když jsme ještě chvíli čekali, bolesti postupně přecházely v mírné křeče v podbřišku. Kolem 3. hodiny ráno jsme se tedy oblékli, rozloučili se s babičkou, která byla chudák celá vyděšená, a chystali se odjet do porodnice.

Jenže manželovo auto, které už několik dnů předtím zlobilo, se rozhodlo chvíli stávkovat a nechtělo nastartovat. Manželovi nezbylo nic jiného, než klusat do práce pro baterii a zapojit startování jinak. Mě nechal v autě se stále sílícími bolestmi, během kterých jsem se musela chytat madla u dveří, jak to bylo intenzivní. Kolem čtvrt na čtyři se nám podařilo nastartovat a mohli jsme jet. Cestou se manžel ještě stavil na benzínce, aby si koupil s sebou bagetu a pití, protože věděl, že jak už budeme v porodnici, jídlo si už žádné nebude moci obstarat.

Kolem půl čtvrté jsme dorazili k nemocnici v Ústí nad Orlicí. Manžel mi nesl tašku a já byla ráda, že jsem vůbec vylezla po schodech do 2. patra, protože mě cestou potrápily kontrakce. Před příjmem manžela dostihla nervozita a musel si odskočit na velkou. Pak jsme zazvonili na zvonek u příjmu a čekali až nám přijde někdo otevřít. Když nám otevřela sestřička, sdělila jsem jí, že mám pravidelné kontrakce po 5 minutách a myslela jsem si, že mě hned přijmou. Sestra ale nejdřív začala s tím, že asi budeme muset jet do jiné porodnice, protože není volný ani jeden sál ani žádné lůžko na pokoji, protože tu noc rodilo jako naschvál hodně maminek. Představa, že budeme muset jet jinam, než kde máme zaplacený porod, mě docela vyděsila a snažila jsem se sestru přemluvit, aby mě přece jen přijali, protože už jsme zde absolvovali předporodní kurz. Naštěstí tam přišla ještě jedna sestra, která jí řekla, že to dopoledne budou propouštět 5 maminek a za 2 hodiny že se uvolní jeden sál. Zatím mě prý tedy nechají na příjmu, než se na sále uvolní. To se nám nesmírně ulevilo. Manžel musel zatím zůstat za dveřmi příjmu.

Já jsem se mezitím převlékla do erární košile, lehla jsem si na lůžko a sestra mi natočila na přístroji srdíčko miminka a moje děložní stahy. Pak se mnou sepisovala příjmové papíry. Kontrakce mi samozřejmě po celou dobu průběžně zesilovaly, ale zůstaly v rozmezí 3 – 4 minuty. Když mě přišel po delší době vyšetřit sám primář, který měl zrovna službu, potvrdila mu sestra údaje z kardiotokografu, že mám pravidelné kontrakce po 3 – 4 minutách. Po vyšetření primář řekl, že je porod slušně rozběhlý a doporučil podání klystýru. Já jsem se pak se sestrou domluvila, aby mi dala na vyprázdnění přípravek Yal, který jsem měla s sebou a který je přece jen šetrnější. Na příjmu jsem strávila asi 1,5 hodiny, během které mi sestra několikrát natočila kardiotokograf a zkontrolovala průběh porodu. Zatím jsem zůstávala otevřená jen málo, tak mě čekalo ještě několik hodin sílících kontrakcí.

O půl šesté jsem se mohla přemístit na uvolněný porodní sál, kde jsem strávila společně s manželem zbytek první doby porodní a pak i celou druhou a třetí dobu porodní. Manžel už na mě na sále čekal převlečený do zeleného. Sestřička mi zavedla Yal na vyprázdnění a pak jsem šla do sprchy.

V šest ráno se měnily služby sester i lékařů a já doufala, že by mohl mít službu můj gynekolog z poradny, ke kterému jsem chodila vždy moc ráda, protože je to i podle sester v nemocnici jeden z nejpříjemnějších lékařů a ne nadarmo mu říkají sluníčko. Když chvíli s člověkem mluví, přechází do něho dobrá nálada a optimismus. Bohužel ten den nesloužil a ranní měl jiný lékař. Sestřička, které začínala služba, mě upozornila, abych raději nic nejedla a pila co nejméně, maximálně skleničku vody za hodinu, a každou půlhodinu mi chodila poslechem kontrolovat stav miminka. Manžel dal mezitím SMS zprávou vědět mým rodičům, že už jsme v porodnici a mamka mi několikrát pak volala, jak na tom jsem a jak to postupuje. Jednou se trefila do doby, kdy jsem rozdýchávala kontrakce, tak to jsem jí toho moc neřekla.

Vždy, když na mě přišly bolesti, mohla jsem si ulevovat na nafukovacím balonu, ale mě dělalo lépe chodit a opírat se o křeslo nebo žebřiny. V sedm hodin jsem si musela vylézt na porodní křeslo, kde mi natočila zase srdíčko a děložní stahy, které začínaly být čím dál horší a horší, ale otevřená jsem byla pořád stejně. O půl osmé mě přišel vyšetřit lékař, který mě pak i rodil. Zatím jsme museli čekat, až se dostatečně otevřu. S postupujícím časem jsem začala být čím dál víc unavená, mezi kontrakcemi jsem seděla na nafukovacím balonu a úplně se mi zavíraly oči, jak se mi chtělo spát. Každá další kontrakce mě z tohoto ospalého stavu zaručeně probrala.

Protože byly pootevřené dveře na chodbu, do které ústily dveře i dvou dalších porodních sálů, slyšeli jsme za tu dobu několikrát naříkání a křik jiných rodících maminek. To tedy zrovna nebylo moc povzbuzující a já si se stále sílícími kontrakcemi přála, aby už na mě došla řada a měla jsem to už za sebou. Já jsem totiž nebyla ten den rozhodně poslední, koho přijali. Po mně bylo na příjmu minimálně ještě 5 dalších maminek během dopoledne a další ještě čekaly na chodbě.

Před 9. hodinou mi bolesti zesílily natolik, že už mě bolelo i v kříži. Porodní asistentka mi vysvětlila, že je to tím, že miminko začíná sestupovat dolů do porodních cest a že se blíží vlastní porod. To jsem už byla ráda, že se něco začíná dít. Ve čtvrt na 10 jsem si zašla ještě na záchod a pak už přišel lékař. Vylezla jsem si na křeslo, ze kterého jsem už pak neslezla. Sestřička mi ještě natočila kardiotokograf a lékař se rozhodl provést protržení vaku blan, protože mi dosud neodtekla plodová voda. Otevřená jsem zatím byla jen na 4,5 prstu. Vzápětí po protržení vaku blan mi odtekla i plodová voda, úplně jsem cítila, jak to vyšplouchlo. Od té chvíle mi bolesti zesílily snad ještě stokrát víc než předtím a já se na křesle úplně kroutila, naříkala bolestí a drtila manželovu ruku.

Oddechový čas mezi kontrakcemi nebyl skoro žádný, díky injekci s oxytocinem, kterou mi sestra píchla po protržení vaku blan, to byla opravdu bolestivá a vyčerpávající půlhodinka. Tlačit jsem ještě nemohla, protože jsem nebyla ještě dost otevřená a tak jsem musela rozdýchávat ty nesnesitelné bolesti. Lékař si mezitím ještě odskočil zakouřit a než se vrátil, byla jsem už ve stavu, kdy se mi ze všeho nejvíc chtělo tlačit, protože jsem cítila veliký tlak na konečník. Asistentka mě i s křeslem vyvezla výš a připravovala mě na vlastní porod. Za chvíli dorazil i lékař a byl příjemně překvapený, že už jsem otevřená na 9 prstů. Bylo to totiž jen asi 30 minut po odtoku plodové vody. Už jsem začínala být dost vyřízená z té šílené bolesti, když jsem konečně mohla začít tlačit. Asistentka mi před další kontrakcí vysvětlila jak se mám chovat – tedy zavřít oči, hlavu na prsa, zadržet dech a co nejvíc zatlačit jako při zácpě.

Manžel stál celou dobu vedle mě a opakoval mi její pokyny. Při prvním zatlačení se objevila hlavička miminka, ale bylo potřeba zatlačit ještě několikrát, než se dostala ven. Byla jsem čím dál víc vyčerpaná, zatmívalo se mi úplně před očima a byla jsem schopná vnímat jen to, co mi říkal manžel. Trpělivě mi opakoval pokyny asistentky a pevně mě držel za ruku. Před třetím zatlačením lékař řekl, že se porod trochu zpomaluje a že bude potřeba teď zatlačit co nejvíc, aby mohlo dítě ven a nezamotalo se do pupeční šňůry. Asistentka mi píchla do žíly znovu oxytocin, aby mi ještě zesílily stahy a čekalo mě poslední velké zatlačení. Já už jsem skoro nemohla, ale když jsem slyšela, že to miminko už musí ven, dala jsem do posledního zatlačení veškeré zbytky sil. Asistentka mi ještě hupsla na břicho a pomohla mi zatlačit. Před očima jsem měla sice úplně černo, ale dala jsem do toho vše. Myslela jsem, že se protrhnu, ale pak jsem cítila, jak se ze mě něco vyvalilo a v tu chvíli mi došlo, že už to mám za sebou.

Když jsem po chvilce navíc uslyšela první pláč našeho dítěte, pocítila jsem tak velikou úlevu, že se mi chtělo úplně brečet. Byla jsem ještě dost mimo, vše jsem vnímala jakoby z dálky, ale to, jak mi sestřička z novorozeneckého oddělení hned po narození položila našeho syna na bříško, si pamatuji naprosto přesně. Myslím, že nádhernější a silnější pocit štěstí jsem nikdy ještě nezažila. Na bříšku jsem držela ještě rozklepanýma rukama naše děťátko a vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, že ten človíček, kterého držím, mi celých 9 měsíců rostl v bříšku a kopal mě a že se taková dokonalá bytost mohla do mě vůbec vejít. A i když mě porod stál spoustu sil, je to opravdu ten nejkrásnější zážitek v životě dotýkat se vlastního dítěte hned po narození. Placentu jsem porodila skoro současně s miminkem, ani jsem nevěděla, kdy ze mě vyšla.

Po chvíli odešla sestřička s miminkem a manželem na ošetření a zvážení a změření a mě si vzal do parády lékař, aby mě zašil. To jsem ještě netušila, co mě čeká. Při porodu jsem totiž hodně krvácela a byla jsem celá potrhaná, takže jsem se měla na co těšit. Lékař měl za chvíli krev až v botách, ale musel mě zašít, abych mu tam nevykrvácela. I když provedl při porodu nastřižení, došlo i tak k poranění hráze a děložního čípku.

Mezitím se vrátil manžel se synem v náručí z vážení a měření a já se dozvěděla, že naše dítě váží 3,45 kg a měří 50 cm. Na svět přišel 2. května 2008 v 10 hodin a 3 minuty. Manžel mohl být právem pyšný na to, že se nám narodil tak krásný a zdravý syn. A já jsem byla pyšná i na manžela, že mě po celou dobu porodu tak povzbuzoval a i když viděl hodně krve, vůbec mu to nevadilo a byl statečný. Protože, jak pak sám říkal, když už je člověk u toho a prožívá ten porod, tak tu krev ani nevnímá.

Manžel pak seděl s naším synem Honzíkem na židli a choval ho v náručí, zatímco já jsem si užívala muka při šití. Když do mě lékař poprvé sáhl, úplně jsem nadskočila, jak bylo vše citlivé a bolavé. Natož když se pustil do šití. Navíc se mu pořád rozvazovaly a praskaly nitě, tak to musel pořád opakovat a já jsem jen sykala bolestí. Sestra mi mezitím píchla infůzi na doplnění tekutin, protože jsem byla během porodu šíleně dehydrovaná, pusu jsem měla úplně vyschlou a ničila mě šílená žízeň. Kromě toho jsem dostala i injekci na zavinování dělohy, abych pořád tolik nekrvácela. Šití panu doktorovi nakonec trvalo skoro 50 minut! Myslela jsem, že to už nevydržím, podle mě to bolelo daleko víc než samotný porod. Celou dobu jsem se při šití dívala na manžela, jak se může na naše dítě vynadívat a přála si, aby mě ho už taky dali. Lékař mi musel dát ještě drény, aby odváděly přebytečnou krev a aby se mi vevnitř neudělaly velké modřiny. Pak jsem se konečně dočkala.

Sestřička z novorozeneckého mi přiložila k prsu naše miminko a pomohla mu se přisát. Před sebou jsem měla kojící polštář, který miminko přidržoval ve správné poloze, protože jednu ruku jsem musela mít kvůli infůzi nataženou. Cítila jsem se jako vítěz, když jsem poprvé cítila, jak se ta bezzubá pusinka poprvé přisála k mému prsu. Myslím, že nic na světě nemůže být krásnějšího. Manžel už byl schopný i fotit, tak teď máme na památku několik fotek hned po narození našeho synáčka. Asi po 20 minutách sestřička přendala Honzíka i k druhému prsu. Během té doby, co jsem měla Honzíka u sebe a kojila ho, manžel mezitím mobilem obvolal všechny známé a pochlubil se narozením krásného syna. Nejdřív tedy volal rodičům, kteří už byli netrpěliví, jak to vše dopadlo.

Na sále jsme spolu s manželem a naším synem strávili po porodu 2 hodiny. Během té doby jsme si užívali neskutečné pocity štěstí a radosti a na to špatné se rychle zapomínalo. Sestřička mi pak místo infůze nechala v ruce kanylu, kterou jsem pak měla až do druhého dne. Když se blížila doba 2 hodin ke konci, sestřička mě poučila, jak mám s miminkem zacházet a šla mě pomalu zvedat, aby se mnou šla do sprchy. Byla jsem ještě celá od krve. Nejdřív si ode mě vzala teploměr, na kterém jsem si naměřila 37,6 stupňů, pak mi změřila tlak (jenom 70/40) a pobídla mě, abych se pomalu posadila.

Protože jsem ztratila hodně krve, všechny pohyby jsem musela dělat hodně pomalu. Sedět jsem stejně ale kvůli drénům nemohla, tak jsem se pokusila postavit, ale dostala jsem křeče do nohou. Sestřička mi promasírovala lýtka a pak jsem se pomalu postavila. Za sestřina doprovodu jsem šla pomalu do sprchy. Ta cesta tam mi připadala nekonečná. Začínala se mi točit hlava, takže jsem slyšela sestřičku, jak někomu říká, aby nám připravili vozík. Ve sprše mi začalo hučet v uších a tak tak, že jsem se neskácela. Na sestřin pokyn jsem si klekla a hlavu dala dolů, aby se mi prokrvila. Pak jsem se pokusila opláchnout sprchou, ale už předem jsem se děsila, jak se postavím, protože se mi strašně motala hlava. Za sestřiny pomoci jsem si sice oblékla čistou košili, ale při vylézání ze sprchového boxu se mi zatmělo před očima a na připravený vozík jsem se spíš skácela, než posadila. Pak si už pamatuji, jak jsem se probrala a musela jsem hlavu tlačit dolů, aby se mi prokrvila.

Manžela už poslali domů, protože jsem byla ve stavu, kdy jsem ho stejně moc nevnímala. Sestřička se mnou na vozíku prosvištěla porodnickým oddělením na oddělení šestinedělí a dovezla mě až na pokoj. Tam jsem si opatrně přelezla do postele a ještě ji slyšela, jak mě upozorňuje, abych se sama nepokoušela vstát. Když budu potřebovat jít do sprchy, mám si vždy zavolat telefonem sestru, aby mě doprovodila.

Miminko měli zatím na novorozeneckém oddělení. Já jsem byla fakt ráda, že můžu ležet, protože hlava se mi pořád slušně motala. Miminko mi přivezli až za 2 a půl hodiny, o půl třetí. Ta doba, než mi ho dovezli na pokoj, měla zřejmě sloužit k tomu, abych si trochu odpočinula po porodu, ale já jsem celou dobu netrpělivě čekala, až mi Honzíka přivezou a vůbec jsem nespala. O půl třetí jsem se však dočkala a Honzíka už jsem měla u sebe. Odpoledne mi pak pomohla sestřička přiložit ho k prsu, a když se po mírných obtížích přisál, cítila jsem se znovu nádherně a ta úleva, že jsem to vše zvládla, byla nepopsatelná.

Během doby, kterou jsme v porodnici strávili, se měl malý čile k světu, byl naštěstí úplně v pořádku a k jídlu se hlásil každé 3 hodiny. Jen ze začátku byl trošku líný se přisávat k prsu, ale to jsme díky pomoci sester brzy zvládli a jak se mi začalo spouštět mlíčko, bumbal už moc rád. Čtvrtý den naměřili Honzíčkovi střední hodnoty novorozenecké žloutenky a tak jsem ho ten den musela dávat na sluníčko. Následující den už měl naštěstí žloutenku lepší a nic nám nebránilo v propuštění domů.

Můj zdravotní stav se taky pomalu zlepšoval, třetí den jsem se zbavila konečně drénů, díky kterým jsem si nemohla ani moc lehnout, natož sednout, a i krevní obraz jsem měla v pořádku. Jen mi zjistili, že mám nižší hodnoty hemoglobinu, tak jsem pak dostala domů tabletky se železem. V porodnici jsme strávili celkem 4 dny, 5. den dopoledne nás propustili domů. Během této doby strávené v porodnici jsem se s pomocí sester z novorozeneckého oddělení seznámila s péči o miminko a vyzkoušela si ho sama vykoupat. Díky tomu, že jsem se naučila správnou techniku přiložení, neměla jsem s kojením větší problémy a mohla jsem plně kojit celého půl roku. Kojím i teď ve 13 měsících, ale už samozřejmě s příkrmy.

A zhodnocení péče a přístupu personálu v Orlickoústecké porodnici? Především bych chtěla vyzdvihnout péči sester z novorozeneckého oddělení, stejně tak jako jejich přístup a ochotu pomoci s každým problémem. I přes spoustu práce, kterou měly, se pokusily vždy najít trochu času a obejít pokoje, zeptat se, zda nemáme nějaké problémy anebo jsme je mohly kdykoliv zavolat telefonem a ony přišly. I většina sester z oddělení šestinedělí byla příjemná a ochotná pomoci. Na poporodní péči si také nemohu stěžovat a už se těším, až budu příště rodit zase v této porodnici. Takže tuto porodnici můžu všem nastávajícím maminkám jenom doporučit.