Můj brácha má prima bráchu

Filípek oslavil sedm měsíců a nedávno i svůj první svátek. Úplně přeskočil fázi plazení, rovnou leze. Dostane se hravě do všech zákoutí našeho bytu, zcela sám a bez pomoci. A je na sebe taky patřičně hrdý. Nejradši má ovšem Honzíkovu – no, už bychom měli používat spíše výraz dětskou, protože je samozřejmě obou kluků – herničku. Velmi rychle zjistil, že je tam spousta úžasně zajímavých hraček, dřevěná vláčkodráha, domeček, kam se oba kluci vejdou, kuličkové počítadlo, megabloks kostky… zkrátka tolik lákadel, že tam podniká několikrát denně výpravy za dobrodružstvím. A Honzík vyráží za ním a dělá mu odborný dozor. Někdy se musím smát, když z herny slyším „To je mojéééé!“ „Ne, to ti nedám!“ a podobně. Ovšem před pár dny mě úplně položilo Honzíkovo rozhořčené: „Mámo, hlídej si ho!“ 😀

A máma to ne vždy plní. Snažím se nechat kluky, aby si hráli spolu, či spíše zatím vedle sebe, a abych nebyla policajt, který je bude pořád nějak rovnat. Navíc se ukázalo, že pokud je nechám v herně samotné, dokážou spoustu situací zvládnout bez mého přispění. Zasahuju tedy až v případě, kdy seznám, že je to nevyhnutelné. A to ne vždy znamená, že Filípek pláče, protože mu Honzík něco sebral. Nechci sklouzávat k automatickému zjednodušenému „starší brácha je vinen“, i tak už je to pro Honzíka hodně náročné, muset vyjít s mladším bráškou a být ve většině případů ten opatrnější a rozumnější. Někdy je tedy můj zásah spíše o tom, dostat Filípka dál od Honzíka, aby měl Honzík klid a nemusel se bát, že mu Filípek bude brát oblíbené hračky.

Většinou jsou ale interakce mezi kluky krásné a roztomilé. Filípek velkého brášku úplně zbožňuje. Když uděláme stejnou blbinu my nebo Honzík, určitě se víc směje Honzíkovi. Je z něj nadšený, snaží se ho napodobovat, pozoruje ho, když tu běhá po bytě a manipuluje s hračkami. A zkouší to po něm. Je vidět, že starší sourozenec funguje jako velmi silný hnací motor psychomotorického vývoje. A něco dělá samozřejmě i přirozené vnitřní nastavení. Rozdíl mezi kluky je teď v některých ohledech už skoro o tři měsíce – třeba již zmíněné lezení. Honzík se k tomu odhodlal až skoro v 10 měsících, do té doby se plazil a klouzal po břiše (parkety mu to snadno umožnily), Filípek začal lézt týden před dosažením sedmého měsíce. Jeden společný a pro mě dost podstatný faktor tu však je – oba začali lézt u babičky a dědy na zahradě, na dece, resp. z deky na trávník, za psem. Moje první „miminko“, toho času 40 kilový jedenáctiletý německý ovčák Aron, má tedy neoddiskutovatelné zásluhy. 🙂

Honzík se projevuje jako správný starší bráška. Když Filípek pláče, jde ho pohladit a utěšit, podá mu dudlík nebo chrastítko. Taky mu ukazuje hračky, pojmenovává je a předvádí, co se s nimi dá dělat. Ne vždy tedy odhadne, zda je hračka pro Filípka úplně vhodná nebo jestli má Filípek šanci porozumět tomu, co mu ukazuje. Např. oblíbená kalkulačka a číslice na ní jsou zatím zcela mimo Filípkův okruh zájmů. Magnetky na myčce v kuchyni a Honzíkovy kuchyňské schůdky jsou ovšem přímo báječné. Stejně tak konferenční stůl v obýváku, obzvlášť, jsou-li na něm dřevěné vláčky. A tak se Filip už vehementně snaží jít nahoru, do vyšších pater – zem a spodní poličky v knihovně a v konferenčním stolku už mu nestačí.

Honzík se projevuje jako správný starší bráška. (Já vím, tuhle větu už jsem psala.) Někdy Filipa trápí a vychovává. Okřikuje ho, když sahá tam, kam nemá (hlína v květináči, kabely od počítače), někdy mu schválně sebere z ruky hračku jen proto, aby Filip křičel. A pak se královsky baví, když vidí, že mě to rozzlobilo. Taky mladšímu bráškovi dost často nutí nějakou hračku nebo ho tlačí tam, kam Filip vlastně vůbec nechce. Potřebuje zkrátka na někom trénovat pocit převahy a uplatňovat moc. Chápu ho, já zase někdy uplatňuju svou rodičovskou moc nad ním. Snažím se to ale dělat takovou formou, aby mohl v maximální možné míře o sobě rozhodovat, nebo se na rozhodování alespoň podílet. A tak mu dávám vybrat, co chce ke snídani, jakou barvu brčka do sklenice s pitím, které tričko si oblékne, jestli půjdeme na procházku na vyhlídku nebo na lesní hřišťátko, jestli chce odpoledne na písek nebo na odrážedlo, jestli bude jíst večeři vidličkou nebo lžičkou… Obvykle to asi není úplné rozhodování o sobě, nechávám ho vlastně pouze vybrat z mnou předem schválených možností. Ale je vidět, že pokud ho nechám rozhodovat aspoň takhle, snáší pak situace, které rozhoduji já nebo tatínek, o něco lépe.

V poslední době jsem si ovšem všimla, že žárlení u nás neprobíhá pouze jedním směrem. Na několika situacích bylo jasně znát, že i mladší Filípek žárlí na staršího Honzíka, že moc dobře vnímá, kdy má starší brácha větší díl maminčiny pozornosti. A hlasitě dává najevo svou nelibost. Když přijde tatínek domů, je to o poznání lepší – kluky si tak nějak podle momentální potřeby přehazujeme tak, aby vždy měl jeden syn plnou pozornost jednoho rodiče. Trošku prekérka to bývá s přípravou večeře, to je vždycky improvizace. Buď vařím já s Filípkem v manduce, zatímco Honzík dovádí s tatínkem, nebo se snažím Honzíka zapojit do přípravy (něco spolu mícháme, mixujeme, krájíme, dáváme na talířky), a tatínek zatím chová Filípka. Případně je to celé prohozené, vaří tatínek, obvykle s Honzíkovou asistencí, a já chovám na rukou nebo kojím Filípka, který už bývá k večeru po celém dni více plačtivý a potřebuje víc fyzického kontaktu (především s maminkou). Jak řešíte rivalitu mezi sourozenci vy? Podělte se v komentářích o svoje tipy, díky. 😉

Před pár dny kluci začali hrát první skutečnou společnou hru – na honěnou. Filípek se během posledních asi dvou týdnů, co mám rozepsaný tento článek, hodně zdokonalil v lezení. Je schopen už docela rychle „běžet“, nepodlamují se mu ručičky a tak mnohem méně padá. Honzík nějak přirozeně vycítil, že je třeba s bráškou vyrovnat síly, a tak se ochotně vrací na všechny čtyři. Jejich pozemní honičky a hlasitý smích (především Filípkův) si asi nejvíc užívají sousedi pod námi, někdy to je vážně pěkné rodeo. Ne, nejvíc si to užívám já! Sedím tu, sleduju jejich dovádění a směju se s nimi. A jsem ráda, že nikdo nevidí, že se mi lesknou oči dojetím. Přes všechny bojůvky, křik a handrkování je totiž jasné, že z nich budou (už jsou) bezva parťáci. Prostě prima bráchové!

Mějte prima dny a zase někdy na napsanou!
Jarka