Můj brácha má prima bráchu

Minule jsem si stěžovala na neustálé vyptávání mého okolí, zda už se mimčo narodí. A nakonec jsem skoro málem nepoznala, že už to přichází. Jako každý večer jsem si šla lehnout s tím, že v noci se to může stát. Taška do porodnice připravená, jen dodat kosmetiku a hřeben. Ale nějak jsem nepočítala s tím, že vše může vlastně začít během dne…

Při prvním porodu s Tobym mi v noci praskla voda, dojeli jsme do porodnice, kde si nas nechali, později mi porod vyvolávali, protože jsem neměla kontrakce. S Maxem to byla ale jiná story. Bylo pondělí ráno a já se naložila od vany ještě před tím, než vstal Toby s Michelem. Poté se Michel vypravil do práce, já odvezla Tobyho do jesliček a znova (tak jako několikrát během předchozích dní) jsem jen opětovala úsměv, když mě slečna v jesličkách vítala slovy: „Tak pořád ještě s bříškem?“ (Určitě chtěla říct s břichem, pomyslela jsem si jízlivě, protože tohle už žádné bříško nebylo).

V jedenáct jsem měla schůzku u mé gynekoložky, ale místo ní tam byla jen porodní asistentka Barbara, která mi poprvé udělala monitor. Vše v pořádku, mimčo se má dobře. Během dvaceti minut monitor zaznamenal asi 3 kontrakce. Nijak zvlášť bolestivé. Má otázka byla: Jak dlouho budeme čekat, když se mimču nebude chtít na svět? Prý normálně deset dní. Ale uvidíme se opět ve čtvrtek a domluvíme se na dalším postupu, pokud bude potřeba. Deset dní! Ach jo.

Po monitoru jsem skočila ještě nakoupit, doma jsem si udělala oběd a přemýšlela, jestli nemám zajet do města koupit Tobymu kalhoty. Místo toho jsem začala odepisovat na emaily, že ještě pořád nic… i když.

Najednou mám takové podivné křeče v podbříšku a vypadá to, že se vracejí. Nevěnuji tomu příliš pozornost. Začínám s úklidem, už zbývá jen vysát, ale ty křeče jsou čím dál tím protivnější, tudíž si dám opět horkou vanu. Dnes podruhé. Po vaně začínám vysávat v obýváku. A najednou mi dojde, že se ty křeče vrátily… vana nepomohla. Asi už fakt kontrakce!!!! Ale kde je prasklá voda? Během vysávání si musím dělat přestávky a opírám se o pohovku. Napadne mě, změřit si, jak často kontrakce přicházejí. Po dalších pár kontrakcích mi dochází, že to jsou jen 3 minuty!

Volám Michelovi do práce, bylo 14:30. Říkám mu, jestli by dneska nemohl skončit v práci už ve tři. Asi mám kontrakce. Odpovídá, že může přestat hned, když sedne na kolo, je doma za 15 minut. Říkám mu, že do tří je to v pohodě. Žádná panika. Po dalších dvou kontrakcích si to rozmýšlím a píšu mu SMS: Skonči ihned!

Kolem třetí hodiny je Michel doma, posílám ho pro tašku (kosmetika a hřeben zůstávají doma) a jede se do nemocnice. Nemocnici máme normálně jen pár minut jízdy od domu, ale zrovna se pracuje na silnici. Běžná cesta je uzavřená, Michel tedy jede v pruhu pro autobusy… Když čekáme na zelenou (pod semaforem je velká cedule – zelená platná pouze pro autobusy), nějaký pán ze stavby na nás naštvaně máchá rukama, že v tomto pruhu jet nesmíme. Máme to celé objet. Michel rukama gestikuluje a ukazuje na mě vedle na sedadle. Zelená (pro autobusy : -) ) a Michel vyráží. Z okýnka na naštvaného pána volá, že rodim! No, fakt jak z amerického filmu.

NAPIŠTE GÁBINE DO DISKUZE

Když přijíždíme do nemocnice, říkám si, že nás určitě pošlou domů, řeknou, že je to planý poplach. Najednou mám pocit, že kontrakce nejsou každé 3 minuty, spíš se zastavují. Určitě nerodím. To bych poznala. Mladá porodní asistentka mi říká, jestli mi nevadí, když mě vyšetří. Lehám si a najednou slyším: „Otevřená na 6 cm. Chcete epidurál?“ Ano! Poprvé jsem rodila s epidurálem, byla to ohnromná úleva. Nejsem ten typ, co musí mít přirozený porod za každou cenu. Chci mít normální porod, který bolí co nejméně. Chci na vše vzpomínat v dobrém, nechci mít strach ze šílených bolestí. Anesteziolog přichází ve chvíli, kdy nás s Michelem umístí na porodní box. Mimochodem, stejný jako před dvěma lety s Tobym… porodní box číslo 2.

Jsou téměř 4 hodiny odpoledne, do pěti musíme vyzvednout Tobyho z jesliček. Michela tedy posílám pro Tobyho a čekám, až začne působit epidurál. Ležím na porodním boxu a poslouchám srdíčko miminka. Porodní asistentka mě přichází vyšetřit, otevřená na 9 cm. Prý kdy se vrátí tatínek, aby to vůbec stihnul!!! Vyjeveně se na ní dívám, jde to strašně rychle. V pět volám Michelovi, aby si pospíšil. Michel je u mě během pár minut. S novinama v ruce!!! : -) Porodní asistentka se usmívá při pohledu na noviny… Já jen říkám, že první porod trval dlouho, takže Michel jen neví, že tentokrát na čtení čas nebude. A také nebyl.

Po chvíli jsem začala tlačit a během půlhodiny byl Max na světě. Modrý a pomačkaný. Ale krásný. A náš! Já bych snad pro tenhle pocit, kdy poprvé držíte novorozené miminko v náručí, rodila každý rok! Je to nepopsatelné, tolik emocí najednou. Michelovi tečou slzy po tvářích, ale směje se. Stejně jako já.

Má gynekoložka, která byla u porodu jen těch posledních dvacet minut, nám gratuluje a říká, že je to velké miminko. Mě to ani nepříijde. Je to miminko, malé a zranitelné. Až po dvou hodinách zjišťujeme míry: 4,35 kg a 54 cm. Následuje otázka, jestli něco nepotřebujeme. Říkám jen, že bychom chtěli zítra domů. Doktorka s úsměvem odpovídá: „ OK. Bez problémů.“ Mám v sobě tolik energie, že bych snad šla domů ihned (což, by také nebyl problém), ale venku už se stmívá a nás čeká první a jediná noc v nemocnici. Jsme pohromadě, Michel zůstává přes noc. Když voláme tu veselou novinu rodičům, Toby už je v postýlce. Ještě neví, že už je z něj velký brácha!

Pokračování příště….

Mějte se krásně… Vaše Gábina, Tobísek a Max.

Tobík a Maxík: