Moje malá velká kalamita – moje dcera

Už dlouho přemýšlím o tom, že bych se potřebovala vypovídat a tak nějak utříbit ten „svinčík“, který mám v myšlenkách, v hlavě… Něco se ve mě pere, rve a možná to chce křičet, ale…

Abych tento svůj projev blíže přiblížila i nezasvěceným, musím uvést i několik dalších informaci. Je mi letos dvaadvacet let, jsem vdaná necelé dva roky a mám skvělou 10. měsíční dceru. Jsem podnikatelka, ale především máma na plný úvazek. Moje dcera Michalka je tím nejkrásnějším a zároveň největším zásahem do mého života. Bylo mi sotva dvacet, s přítelem jsme spolu byli tři roky, rok z toho jsme spolu žili. O svatbě a rodině se mluvilo tak nějak v daleké budoucnosti – tak taky kam spěchat, že? Cestovali jsme, bavili se, já jsem závodně sportovala, měla čerstvě podanou přihlášku na Vš a práci, která mě bavila.

Jednoho dne, po jistých podmětech jsem si udělala test a byl pozitivní. Šok, radost, slzy, zklamání, radost, láska a radost…ale hlavně strašný zmatek! Vždycky jsem tvrdila, že by mě nikdy nikdo nedostal na potrat, protože jsem zodpovědná, chráním se a pokud se i přes to stane, že otěhotním, pak to prostě má být. Pak prostě ten malý uzlík má přijít. A tak jsem ani minutu neváhala a oznámila příteli tu novinu – zezelenal! :o) Ale je to chlap jak má být a po šoku a vystřízlivění začal jednat. Vzali jsme se a poté společně čekali na prďolku.

Do šíleném porodu a komplikacích během těhotenství tu byla, krásná/ošklivá, pomačkaná, špinavá s placatým nosánkem a černými vlasy. Moje malá velká kalamita – moja dcera Michaela. V čem je potíž? Mám milujícího muže, zdravou nádhernou dceru – ale jsem na to všechno sama. Dceru mi nikdo nehlídá, jsem s ní každý den, každou minutu, pracuji, starám se o domácnost…jsem vyčerpaná, pracuji po nocích, můj muž mi vyčítá, že se mu nevěnuji jako dřív, že jsem unavená, že pracuji, ale sotva s něčím pomůže.

Když bych ráda někam zašla, musím si vyslechnout přednášku na téma, že on taky nikam přece nechodí. Nenechal mě vrátit se ke sportu, kterému se věnuji od 12 let. Jsem tvor společenský, který potřebuje přátelé, ale můj muž ne a nehodlá pochopit, že jsou i lidé, kteří se rádi baví, kteří rádi sportují, kteří si rádi zajdou na koncert… Celé těhotenství jsem musela kvůli zdravotním komplikacím trávit v klidu a doma, s maličkou jsem také stále „doma“. A tak se ptám, chci opravdu tolik, když bych se ráda po téměř dvou letech doma vrátila ke sportu? Když bych chtěla na koncert nebo na zábavu?