Moje dětství

Když vytáhnu album se starýma fotkama, s fotkama z mého ranného dětství, přenesu se do doby o patnáct let nazpět. Do doby, kdy pro mě počítače neexistovaly, televize byla jen další součást nábytku v obýváku a telefon představoval zázračnou krabičku, která dospělým řekne, kdy přijede bratránek, nebo jiný člen rodiny. A když zrovna nikomu nic neoznamuje, můžu si povídat se sestrou, i když ona je na chodbě a já v obýváku – stačilo jen zvednout sluchátko.
V té době mi byly dva. Svět pro mě znamenala naše vesnička, cesta z ní k domu babičky, vesmír pak zbytek míst, kde bydleli členové naší rodiny. O něco později se mé obzory rozšířily, vnímání okolí však bylo velmi podobné.
Nejvíc vzpomínek z ranného dětství mám z doby, kdy mi bylo pět. Jednou mě babička přivedla ze školky domů a máma měla delší vlasy nabarvené na blond. Čekala, co na to řeknu a pusu měla od ucha k uchu. V té chvíli mi připadala jako nejkrásnější žena na světě. Jen jsem na ni zírala bez výrazu v tváři a ze sebe vysoukala jen kratinké a hlavně tiché: „Jo, jsi hezká, mami.“ Když si o tom později povídala s tátou, řekla, že jsem moc nadšená nebyla. Já ale jen neuměla vyjádřit své emoce. Vzpomenu si na to vždy, když uvidím na máminém stolku blond barvu na vlasy.
U nás na verandě není okno, které by nezdobil truhlík s kytkou. Většinou zde lze najít kaktusy a muškáty. Je jich tady opravdu plno. Jednou k nám domů přišel časopis s rostlinama. S kamarádkou jsme si ho prohlížely a když jsme narazily na obrázek s muškáty, prohlásila, že je to hrozně krásná kytka. Já na ni hleděla a vůbec jsem nechápala, co jí na té kytce připadá pěkné. Vždyť takových bylo plno – u nás na verandě. Nikdy mi muškát nepřipadal nikterak výjmečný, protože to podle mě byla jen obyčejná kytka, jelikož jsem jí mohla mít každý den kolik jsem chtěla.
Můj svět byl dlouhou dobu hodně malý. Až ve druhé třídě jsem se dozvěděla, že existují také jiná místa, než jižní Morava, Praha, nebo Hradiště a že ona ta Morava není tak obrovská, jak se na první pohled zdá, ale že je ve skutečnosti hrozně malinká. Taky pro mě v té době existoval jen jediný druh Moravy, a to byla ta, na které jsem žila. To, že třeba Olomouc patří také na Moravu, mě jaksi nezajímalo. A i dnes mám ještě tendence říkat i Brňákům: „Po moravsky je to takhle.“ Bylo to tím, že mé cestování, pokud nebylo pěšky, znamenalo jen stěhování po JM, případně krátké výlety za příbuznými. Dokonce jsem nebyla ani na Slovensku, a to žiju přímo u hranic. A i v té druhé třídě má představa o uspořádání světa připomínala koláž z vystříhaných nápisů měst, případně států.
Trochu jsem se rozjela, tak budu pokračovat příště ;o)
Zatím ahoj, Markét