Moje cesta za miminkem (9) – Au-au, stehy ještě bolí

Bylo něco málo nad nulou, Terezka zachumlaná v kočárku, že skoro nebyla vidět. Vyrazili jsme do centra celá rodina – s kočárkem, přítelem i s naším psem.

Všechno špatně
Přítel vezl kočárek a stále byl pár kroků přede mnou. Prostě jsem nestíhala, bolely mě ty stehy, že jsem nemohla jít. Bylo mi hrozně a začala na mě doléhat nějaká deprese. Najednou se mi přestal líbit kočárek, viděla jsem, jak je nepraktický, špatně se mi ovládá, nevejde se určitě do auta, miminko je v něm hrozně utopené… Bylo mi do breku a než jsme došli domů, už mi tekly slzy jak hrachy.

Můj milý mě pořád uklidňoval, ale nějak to nepomáhalo. Plnou vahou na mě dolehlo, že se mi nedaří plně kojit, nemůžu chodit, natož sedět, nelíbí se mi kočárek… a bulila jsem jako už dlouho ne. Musím se pak podívat, jestli by ten kočárek ještě nešel vyměnit.

Koupání zvládáme
Večer jsme zase koupali. Terezce se to docela líbí. V jednom očičku má stále ještě od porodu nějaký minizánět, dělá se jí tam stále jakoby ospalky, slepují se jí řasy. Vždycky to zakápnu Ophtalmo septonexem a otřu a hned je to lepší.

Drobeček nepřibírá
Další den jsme opět byli u doktorky. Bohužel Terezka přibrala hrozně málo – za 3 dny asi tolik, kolik by měla přibrat za jediný den. Jsme na váze 2 910g. Vysvětlila jsem sestřičce, jaké mám trápení s váhou, že mi občas ukazuje úplné nesmysly.

Poradila mi, jak ji ještě lépe nastavit, snad to pomůže. Dostali jsme ještě nějaké vzorečky krémů a poptali se, jak je to s náušničkami ať víme, jaké shánět. Tak prý nejdřív po šestinedělí, raději třeba až ve 3 měsících. Prý je nastřelí a po zhojení se pak vymění za naše. No tak to ještě máme dost času.

Jsem jak lunt
Příjemně mě překvapilo, jak rychle se mi stahuje bříško. Z porodnice jsem odcházela jako bych byla v šestém měsíci a teď už ho mám jen jako když se přejím. I váha mi klesá. Když jsem otěhotněla, měla jsem asi 55 kg, k porodu jsem šla se 70 kg. Už jsem shodila 8 kg, 3 z toho za těch pár dní doma. Už ani nohy nemám oteklé, zase se můžu radovat, jaká mám štíhlá lýtka a kotníky 🙂 Snad se i brzy dostanu do svých kalhot. S tím, musím říct, jsem celkem spokojená.

Na břiše nespím, nějak mi to není moc příjemný, přestože před otěhotněním to byla moje nejoblíbenější poloha.

Je to makačka!
Je nám 12 dní. Za tu dobu se nám doma nakupilo tolik prádla k žehlení, že jsem se do toho už zkrátka musela pustit. Aspoň trošičku to přežehlit, nebo aspoň pěkně poskládat. To jsem si ale dala…

Stát mě bolelo, sedět se nedalo, tak jsem u toho střídavě klečela, stála, každou chvíli odpočívala. A do toho uklidňovala Terezku, která vyžadovala společnost. Připadala jsem si jako kašpar.

Jak jsem dožehlila, musela jsem si jít dát chladivou sprchu a na chvíli si jít lehnout. Doufám, že ty stehy už brzy vypadají a mě se tím snad uleví. Stále se tam ještě asi drží.

Kojící polštář funguje
Dneska nás navštívila kamarádka s manželem a ročním Adámkem. Dostali jsme od nich kojící polštář, který jsem si přála. Hned jsme ho pak zkoušeli a jsem za něj moc ráda, je to prima. A až budu moci normálně sedět, bude to s ním super krmení.

Nemohu věřit…
Večer ve zprávách ukazovali, jak někdo odložil v Příbrami skoro nahé miminko do sněhu. Naštěstí ho během chvilky někdo objevil a tím mu zachránil život. Bylo mi z toho do breku, taková krásná holčička. Co to může být za člověka, který je toho schopen?!? Zvlášť když v Příbrami prý už také mají babybox. Nechápu a odsuzuju, když někdo takhle odloží štěně nebo kotě a natož miminko. V televizi mluvili o možném postihu pro matku, maximálně snad 5 let. To mi přijde jako výsměch.

Hlavně, že je to miminko v pořádku a bude už mít v životě jen štěstí.