Moje cesta za miminkem (4) – Je „to“ tu!

Křičí máma, křičí mimi
Občas slyším ze sálu křičet maminku a chvíli na to miminko. Tak takhle to probíhá… No, to docela jde, u všech je to nakonec docela rychlé. Nicméně před tím se to vždy vleče a na mě už dnes zřejmě nezbude místo. Nehledě na to, že dnes nemám vůbec žádné kontrakce ani bolesti.

Lepší by to bylo doma, mohla bych jít aspoň ven. Takže opět večer usínám s příslibem, že zítra už na mě, tedy na nás, jistě dojde.

Že by už?
Asi ve dvě v noci mě začíná bolet břicho, stejně jako před několika dny doma. Nevím, jestli mám jít za sestřičkou, stejně mi asi moc nepomůže… V půl sedmé mě vyšetřuje sestřička a hodinu na to další mladý pan doktor. Nic mě teď nebolí. A světe div se! Už se to tam dole prý chystá, jsem otevřená na 3 cm. Volám přítele, je tu v cukuletu.

Přesouvají mě zpět na sál, měří monitor. Dostávám injekci na vyvolání kontrakcí. Krátce po injekci mám rozmazané vidění, přijde mi to až k smíchu. Pan doktor říká, že injekce byla na uvolnění svalů, takže se uvolnili i ty kolem očí. Proto to rozostřené vidění. Bojím se bolestí, říkám si o epidurál, že ho budu chtít, až to bude hodně bolet. Domluvíme se tedy, že nějaké utišení dáme podle potřeby.

Kontrakce se mnou cloumají
Asi v 10 hodin začínají kontrakce opravdu sílit. Jsou po 3 minutách a mám co dělat, abych je udýchala. Kňourám určitě už pořádně. Opírám se o balón, sedím na něm, sprchuji se a do toho hekám. Dostala jsem klystýr a sestřička už chodí každých 15 minut poslouchat srdíčko miminka. Jinak nás na sále nechávají samotné.

Epidurál nebude
Prosím doktora o epidurál. Vysvětluje mi, že by mohl zabrat ve chvíli, kdy to nepotřebujeme, že nebudu mít sílu pak rodit. Že mi můžou dát něco jiného. Dobře, dám na něj. Dostávám kapačku do žíly, Tramal. Přijde mi to jen jako placebo pro efekt, že jsem něco dostala. Nepomáhá to vůbec a jsem unavená bolestí. Mezi kontrakcemi, které už jsou asi po 2 minutách, usínám vysílením. I přítel chvilkami zabere, když se trápím ve sprše.

V tu chvíli nechápu, že plození dětí je tak složitě vymyšlený proces a nechápu matky, co mají víc dětí. Hledám zeď, mám chuť jim tu bolestí oškrábat omítku. Jako naschvál tu mají všude obklady.

Je mi všechno jedno
Plazím se teda po balónu a naříkám. Přítel pořád běhá za sestřičkou, taky mu asi není hej z toho mě takhle vidět. Mně je v tu chvíli všechno jedno, jen ať už to skončí. V době kontrakcí potřebuji, aby mě přítel drbal na zádech nebo tahal za vlasy, hlavně aby odvedl pozornost od té hrozné bolesti.

Už nemůůůůžu
V poledne mě zas napojí na monitor. Nemoct se kroutit, když přijde kontrakce, to je vážně očistec! Je mi skoro do breku. Před 13. hodinou už toho mám vážně dost, přijde mi to nekonečné. Sestřička mě vyšetřuje a zjišťuje, že nález pokročil. Chodí se mě ptát, zda už mám bolesti s tlačením na konečník. Nevím… Asi jo. Je mi tak ouvej, že ty bolesti nedokážu nějak oddělit.

Přesouvá mě na porodní křeslo. Je to teda už tady.

Tlačit, tlačit, tlačit
Připíná mi nohy, přichází dalších pár sestřiček, které vyčkávají nebo pobíhají kolem a něco chystají. Už mám tlačit, sestřička mi vysvětluje techniku. Tady už budu prý jen tlačit. Už žádné psí dýchání a podobně.

Držím se madel, při tlačení zavírám oči, aby mi nepopraskaly žilky v očích, partner mě tlačí na zátylek, pomáhá mi. V tom přichází pan doktor a přebírá velení. Snažím se ze všech sil, které mi zbyly, moc jich už není… Cítím obrovský tlak a také to, jak pan doktor prstem uvolňuje prostor pro hlavičku…

Denisa