Moje cesta za miminkem (20): Nevím, co jsem pokazila

Už aby bylo jaro
Leden byl takový divný měsíc. Sklízení stromků, dojídání cukroví, stoupání na váhu, zima. Už se na jaro docela těším. Hlavně se těším, až budu moci vyběhnout s Terezkou jen tak, bez nějakého pracného strojení několika vrstev. Než ji vždycky obleču, jsem z toho splavená.

Kolegyně v jiné roli
Kamarádka z práce svolala holky, co jsme z naší firmy s dětmi doma. A jelikož pracuji ve společnosti, kde jsou mraky zaměstnanců a většina z nich jsou holky v mém věku, rodí se nám tam miminka jak na běžícím pásu. Sešly jsme se v jednom dětském centru. Bylo to fajn potkat se takhle v jiné roli a ne jen na poradách nebo školeních… takže se těšíme na příště.

I Terezka si užila ostatní děti. Snažím se s ní chodit nebo jezdit na místa, kde se může potkávat se svými vrstevníky. Děti se jí líbí. Ať už na dětském cvičení, nebo když navštívíme naše kamarádky.

Na narozeniny po svých?
Terezce bude za necelý měsíc rok a říkám si, jestli roku uteče nebo ne. Myslím si, že si dá ještě na čas. Zatím chodí jen podél postýlky nebo ohrádky. Ale uvidíme.

Moje zkušenosti se samostatným usínáním
No a teď vám povím, jaké mám zkušenosti s metodou naučit Terezku usínat samotnou. Vesměs všechny zkušenosti maminek, které jsem slyšela nebo četla, byly pozitivní, a tak jsem přece jen polevila s tím, že aspoň zkusím naučit Terez usínat bez mámina prsa. TO JSEM SI DALA! Opravdu nikdy víc a nikomu bych to už díky své zkušenosti nedoporučila. Abyste byli v obraze, mám na mysli tu metodu, kdy se dítě nechá de facto vyplakat a chodí se k němu v intervalech, které se postupně prodlužují…

Začalo to tím, že jsem Terezku nakojila, čímž jako každý den usnula. Jenže během pěti minut byla opět vzhůru. Byl to čas, kdy chodí spát, a vím, že by zase jen dumlala u prsu do usnutí. Tak jsem si řekla, že to tedy zkusím.

Dala jsem ji do postýlky, řekla jí, že se jde spinkat, pohladila ji a odešla. Hned spustila. Já šla do kuchyně. A čekala. Během dvou minut jsem se vrátila, v pokojíčku řev, jako kdyby ji brali na vidle. Tak opět, jdeme spinkat, Terezko, uděláme hají, dobrou noc. Zase jsem šla pryč. V cuku letu samozřejmě stála. Vydržela jsem to celkem asi 10 minut s několika návštěvami. Nervy jsem měla úplně na cucky, během těch pár minut jsem ze stresu vyjedla půl ledničky.

Nadávala jsem si
Terez plakala opravdu hodně, ne, ona vyloženě řvala, že jsem to už pak nevydržela a zůstala u ní. Trvalo skoro hodinu, než se z toho uklidnila a přestala vzlykat. Nadávala jsem si a vlastně si za to nadávám pořád. Je to už skoro tři týdny a Terez je od té doby na mně úplně závislá. Nemůžu jít ani za roh. Dřív, když jsem odešla na moment do jiné místnosti, chvíli se v ohrádce vztekala, ale pak si dál sama chvíli hrála. Teď si stoupne a začne tak usedavě plakat, slzy jak hrachy a je k neutišení. Stejně tak, když se probudí v postýlce, hned spustí. Už si od té doby v postýlce po probuzení nehraje.

Asi jsem udělala chybu
Možná jsem při té snaze naučit ji v klidu usínat a spát udělala chybu, ale jsem si jistá, že už nikdy víc a nikomu tuhle metodu nedoporučím. Teď už se jen modlím, aby Terez byla zase ta veselá holčička v pohodě a nebála se, že jí uteču, když jdu třeba jen za roh do špajzu pro cibuli. Přitom na ni celou dobu mluvím, ať ví, že jsem na doslech. Nic nepomáhá.

Maminky, jestli mi můžete poradit, jak zkusit Terezku přesvědčit, že se nemusí bát, jestli třeba zabralo něco u vašich dětí, budu moc vděčná.

Je to teď takový můj uzlíček neštěstí a já si to pořád vyčítám… 🙂

Denisa