Mluvící plaz na pět = VÍTEK

Je to víc než týden, co jsem Vítka při jeho teď nejoblíbenější činnosti, nachytala. To dopoledne jsem zrovna v kuchyni dělala domácí přesnídávky. V kuchyni mi stačí udělat jeden krok od linky a vidím do obýváku, kde si Vítek hraje. Naplněné skleničky jsem popsala a pro kontrolu jsem se podívala směrem do pokoje. Povím Vám, málem jsem se rozbrečela. Ve chvíli, kdy jsem se otočila směrem do pokoje, Vítek na mě vykoukl z chodby mezi místnostmi. Dospěláckým krokem to z bodu A v obýváku do bodu B v předsíni jsou tak tři kroky, ale pro toho našeho „plže“ to musela být dálka. Hned jsem ho vyfotila. Pak jsem si ho vzala do náruče a dokola ho pusinkovala. No a od té doby je z toho našeho kloučka hádě. Jakmile se otočí na bříško, najde si kolem sebe nějakou hračku (nebo ovladač od telky, to je teď hit) a doplazí se za ní, i když je přes celou místnost. Nejvtipnější je, když se ta hračky po Vítkově doteku pohne a o kus se posune. To jsou pak závody, kdo z koho. Ale protože je Vítek obr šikula, většinou vyhraje. A protože ho chceme motivovat a cvičit, aby měla fyzioterapeutka radost, trochu jsme tuhle hru zdokonalili. Když se Vítek za něčím „honí“, sami mu objekt zájmu trochu posuneme. Možná to takhle zní, jako že mu to trochu kazíme a zbytečně ho ženeme, ale kdybyste ho viděli, jakou má radost, když dosáhne cíle, a konečně hračku chytí do ruky.

Takže si dokážete představit, že největší boj teď svádíme po jídle, kdy chci, aby byl Vítek v klidu a ne se hned obracel na břicho a pak víte co? Když mi to naše prtě uteče, a hned se překulí na břicho, většinou je všechno jídlo… venku.

Taky jsme tenhle týden absolvovali kontrolu u fyzioterapeutky a kontrolu u paní doktorky z rehabilitace. Odcházeli jsme s dvojitou pochvalou. Obě byly z Vítka nadšené, prý je to báječné mimino a je moc šikovný. Všechno je v pořádku, a podle toho jak je Vítek šikovný, máme se prý připravit, že brzy poleze po čtyřech, no a pak je to jen kousek na nohy a je to tu. Možná na tom něco bude, protože spousta lidí říká, že je Vítek trochu rychlejší a že se máme připravit. Ale my připravení jsme, takže… jen do toho, ty moje hádě.

Skoro ve stejné době se u Vítka projevila další nová schopnost. Začal neuvěřitelně brblat, žvatlat, mluvit. Každý rodič to nazývá jinak. Ale je to tak, jako tak rozkošné. A nejmilejší je, když mu stejnou řečí (kdyby mě někdo poslouchal, bude si myslet, že mi hrabe) odpovídám a tak spolu vedeme vážnou konverzaci. Když mu začnu odpovídat, pečlivě mě sleduje a směje se od ucha k uchu.

On je prostě naše zlatíčko. Ještě pořád skoro nepláče, nemá špatnou náladu. I když se nám občas stane, že se v noci vzbudí (asi špatný sen, nebo nějaký bloudící prdík), ráno je vše zapomenuto a když se nakloním do postýlky, pokaždé se na mě zazubí. A přes den, je radost ho sledovat, jaký je průzkumník a jak je šikovný. Každá mamina si tohle určitě povídá, to je samozřejmé, pro každou je její dítě nejbáječnější na světě. Teď už tomu rozumím, jsem stejná.

Každý večer, když jdu Vítka zkontrolovat do postýlky, říkám si, jak obrovské štěstí mě a Járu, a naše rodiny, potkalo.

Léto se pomalu blíží ke svému konci, takže Vám i nám přejeme, ještě pár sluníčkových dní.

Vítek a Gábina