Mluvící a čůrací

Chce se mi říct, že podzim je moje nejvíc nejoblíbenější roční období. Ale to bych kecala. Já takové asi nemám. Miluji je všechny. Jejich střídání. Na každou změnu se těším. Každé období s sebou přináší jiné radosti i starosti. Ale bohužel právě teď se na ten krásný podzim netěším. Tedy… doufám, že co nejdéle zůstane krásný ve smyslu „teplý“. S dětmi totiž vyklízet chatu (před stavbou), která je nevytápěná, je trápení. A to zejména bez hlídání. O to víc bez hlídání na poslední chvíli.

Zorinka už opět kašle. Z rýmy. Je mi jí tak velmi líto, ale nedokážu odhadnout, kolik je tam stupňů, jestli už má ručičky studené moc, nebo jen trošku (je po mně), zda je jí vedro nebo zda se mi předtím někde nezpotila a pak nevychladla… Prostě jakmile ji nosím sem tam a nedokážu odhadnout, zda je vevnitř víc zima než venku, tak se stalo, že prochladla. Už podruhé.

Také ji nebaví, když ji jen tak položíme a pak tam běháme všichni jako mravenci a jí si všímáme jen málo. A to, i když má svou barevnou hrací deku. Mítačut běhá za tátou a dělá mu živý ocásek, Jiří nosí zabalené věci a odváží věci na kárce, já balím a balím… a malá pláče. Málokdy ji něco zabaví a zaujme tak, že můžeme 10 minut v kuse balit a odvážet. A papírové zdi nedovolí našemu tichému a ticho milujícímu miminku usnout.

Adam venku promluví víc nahlas – což u dvouleťáčka je na tuty každou minutu minimálně jednou – a Zora ho hned musí nahlas pěkně sprdnout, že ona chce spát. A tak za chvíli kvílí téměř v kuse, protože jemu je to jedno. Takže tam skoro nespí. Nebo Adam skoro nemluví. Obojí dohromady nejde. Balení se proto omezuje na krátké vyjížďky na pár hodin, kdy Jiří většinou vezme kočárek a vozí a hlídá, já balím. Pak se vystřídáme, nebo to hodí na kárku a odveze, než se zabalíme, přebalíme a nakrmíme.

Na bílé zdi chaty jsme ho nechali křídami nakreslit nějaké obrázky a jiné výtvory. Kromě provizorního pískoviště na zakrývací folii to byla pro něho jediná zábava. Povětšinou zdi vyzdobil kolečky, přestože tvrdil, že maluje traktor nebo bagr :o) Zato doma se dětem snažím tyhle pro ně bezprogramové dny vylepšit.

Adam dostal k narozeninám větší odrážedlo s brzdou a zvonečkem. Baví ho. Ale je na něm ještě opatrný. Jsem ráda, protože není tak rychlý, jako byl na odrážedle motorce, kterému už odrostl. A Zorince další příbuzná návštěva přivezla pár nových plyšů, které drtí svými dásněmi. Zdá se, že plyše miluje. Při pozorování jejích holčičích radůstek a vkusu na hračky jsem se rozhodla, že poukázku od kolegů, kterou mám do jednoho pražského nákupního centra, použiji na nákup nějaké hračky ryze pro holčičku.

Oblečků má dost a dobře volená hračka by mohla vydržet déle. Vyhlédla jsem si panenku. Těch je doma s Adámkem nedostatek. Už jsem ji okouknula v jiných obchodech. Jsem ale celkově hodně zklamaná. Všechny obchody jsou na jedno brdo. Všude mají to samé, přestože všeho kvanta… Všechno je to ale takové na jedno brdo. Bez nápadu. Všechny panenky, které za něco stojí, jsou mluvicí, čurací, říhací, blablablablablááááácí… A když je otočíte, chytnete za nohu, ruku, ucho, jazyk, tak za to udělají to a ono… nuda.

Navíc jsou si podobné. A nejhorší je, že to ty děti asi chtějí. Vzpomínám si, jak tohle začínalo, když moje malá sestra byla malá. Asi tříletá. Objevila se na trhu panenka, která čurala a něco málo žvatlala. Musela ji mít, protože reklamy a poutavá píseň v ní nedovolily zapomenout. Bavila ji chvíli. Měla ji načančanou na posteli. Dívala se na ní. Když přišly kamarádky, byly nadšené, že ji má. Ale ji panenka nebavila. Na hraní ne. A já se jí nedivila.

Co s prvoplánovými hračkami, které dělají jen to, co jim naprogramují z výroby? To už si děti nehrají na „jako“? Musí mít ke hraní vodu, aby panenka jedla, pila, čurala? Podle sestry vím, že ne. Ani podle sebe. Takovou bych nechtěla. Ona ano, ale ALE… co pak, když se některá funkce porouchá? Takové hračky jsou snad nejlepší, když dojdou baterky. Ale než dojdou, a to skomírání, to je také vysloveně peklo!

Jako se na to těším u mnoha knížek, co vydávají zvuky (a mnohdy nejen, že neumí správně česky, ale je na nich vidět na první pohled, jak je někdo přeložil z jiných jazyků, protože skladba vět v nich je naprosto šílená. (Považte. Já nejvíc nenávidím píseň a text jedné od renomované značky Fisher price, která praví: Spočítej všechnY zvířátka na farmě“. A tato shoda – resp. neshoda – podmětu s přísudkem, se tam opakuje na mnoha místech). Dnes už se tím asi málokdo zabývá, aby se děti neučily špatným příkladem od malinka. Co na tom. Dlabou na to v televizi – kdekdo si říká moderátor nebo reportér, ale správně mluvit neumějí.

A pak mají ty nové generace něco umět. Pak mají to správné kde pochytit, že? U mnoha hraček, co řvou, místo hrají a vypnout se nedají… Zlatý bubínek a činely. Zlaté oblečené vařečky… Někdy si připadám jako důchodkyně. Vzpomínám na staré časy. Jak jsme na panenky, aby se odlišily od těch, co měly mé kamarádky, protože v hračkářství měli jen pár verzí, šily oblečky. Háčkovaly, pletly, tvořily. Zabavilo mě to stejně tak, jako si pak hrát. A jak mi to holky záááviděly.

Třeba tu kombinézu pletenou na Barbínu. Tu chtěla každá a já jim pak měla aspoň co dávat k narozeninám. Čurací pannu bych si nevybrala. Co s čurací pannou, když by mi rodiče stejně vodu v pokojíčku nedovolili. Když i prát jsem panenkám musela v sušící vodě. A jaká to panečku byla voda!!! Taková předzvěst sušičky, akorát o level lepší. Vysuší při praní a je to na lusknutí prstů. TO je panečku ECO program. Kde dnes brát, že?

Já si tu svou panenku vybrala. Tu pořádnou první. Jenže to se rodiče nemuseli bát, co je to za výrobek a že je můj výběr zruinuje do příští výplaty. Dnes se výběru bojím. Asi za každého režimu, v každé době platí, že si pravděpodobně vybere podle nejlíbivějšího obalu. Jenže neplatí pro každou dobu, že je pak třeba zklamané. Neumím v tom chodit. Nevím, co s tím. Chápu, že sen dítěte mít něco vysněného, co vidělo v reklamě nebo u někoho, by se také měl plnit. Ale jak poznat, co je výběr podle „obalu“ a co je výběr podle srdce? A některé dítko je ještě skutečně malé, aby vám řeklo výhody a nevýhody svého výběru – abyste měl možnost jeho výběr včas korigovat…

Má sestra mi po čase třeba řekla, že si raději povídala s tou mojí starou (nemluvící, podotýkám) panenkou, co jsem jí přenechala na hraní (také měla o mnoho kvalitnější kštici vlasů a krásnější obličej, než ta její mluvící a čůrací nána a všechny kusy, včetně očiček, jí vydržely do teď ;o) ), než když jí do hry v dobu, kdy to nechtěla, zabečela ta její. A že jí to navíc připomínalo ovci a ne miminko 😀

Navíc, když jí dala napít skutečnou vodu, čurala ještě několik dní, nejlépe ve chvíli, kdy s ní chtěla spinkat a spaly tak potom obě v louži. Tak jí pak místo její lahvičky dávala tu, co jsem měla k mé panence, ve které bylo mléko jen jako a to ještě tak, že lahvička měla dvojitý plášť, a když se lahvička nahnula k panence, vypadalo to, že už je mlíčko vypité, zatímco když se lahvička postavila, byla zase plná.

To bylo zábavné a ne panenka s inkontinencí. Snad tedy budu mít šťastnou ruku a nevyberu ani ovci, ale obyčejné miminko, které bude ve fantazii mé dcery povídat maličké mámě přesně to, co si do hry bude přát a nebude jí to kazit. A časem si budu přát šťastnou volbu své dcery a rozumná, nejen vánoční přání.

Ať máte šťastnou ruku při vybírání dárků a setkají se s úspěchem, a ať se vám vyhnou ty nekvalitní, byť je píseň v nich jakkoli hezká.

Zuzana