Mlčeti zlato…

MÁMA ZUZANA nemlčeti platina? Už se Vám určitě někdy stalo, že jste se musely rozhodnout mezi úplně dvěma špatnými variantami. Tedy… „špatnými“ je relativní pojem. Zkrátka mám na mysli rozhodování, které nemá naprosto dokonalé řešení. A protože opět je to věc, kvůli které už pár nocí nespím a týká se dětí, tedy dítěte – konkrétního – zkusím se zeptat Vás. Co byste na mém místě dělaly – popřípadě, co jste dělaly, byly-li jste ve stejné situaci?

Mým problémem je, že mám kamarádku. (Kdyby to nebylo závažné téma, samozřejmě by bylo na místě se této větě zasmát, popřípadě užít několika sarkastických poznámek na mou osobu – ale téma mi to nedovolí, tak to přejdu…) Mohlo by se totiž celkem snadno stát, že zrovna tuhle jednu kamarádku, kterou mám na mysli, už dlouho mít nebudu.

Nebudu chodit kolem horké kaše: Mám dilema, jestli jí říct, nebo neříct, pochybnost a podezření, kterou mám o jejím dítěti. A to závažnou. Přestože závažnou, nikoli však smrtelnou, abyste mě lépe pochopily. Ale přesto závažnou, protože závažné mohou být i ty nefatální věci. A zrovna tato má opravdu závažný dopad – na rodinu, kvalitu života dítěte a nevím na co ještě, protože já nejsem odborník…

Možná si teď říkáte, proč vlastně mám pochybnost o tom jí to říct. (A hlavně mě nepodezírejte, že jsem se nesnažila získat fakta – nedělám už prakticky čtvrt roku nic jiného, než, že ho pozoruji a následně zjišťuji. Je a bylo to opravdu těžké a vylíčit to by bylo na dlouho.)

No ano, zdálo by se to snadné – na jednu stranu. Tedy někteří určitě zakřičí, že přece jednoznačně je třeba jí to říct. Patřím k nim. Obvykle. Jsem zastáncem říkání pravdy mezi přáteli i tehdy, pokud je nepříjemná. Protože od koho jiného máme pravdu přijmout, než od lidí, kteří nám jí říkají, protože to s námi dobře myslí (teď ale myslím opravdové přátele)? Jak ale správně tušíte, přidávají se tam ona ALE.

Závažná ALE, která trošku narušují právě tuhle mou zarytou (špatnou?) vlastnost. Vždycky existuje možnost, že to jakkoli dobrý přítel nepřijme.

Ještě odbočím. Abyste mne snad špatně nepochopily. Nemyslím si, že se všem musí všechno hned říkat. Existuje spousta věcí, o nichž soudím, že si na ně každý musí přijít sám a ve správnou dobu. Jenže z tohoto mého pravidla platí hned několik výjimek – a to, když jde o život, skoro o život a o stejně důležité věci jako o život – tedy například zdraví. No a to je právě tenhle případ. Jde o zdraví dítěte.

Co, když dobrý přítel nepochopí, že to říkáme, abychom mu pomohli? Protože nevidíme jiné východisko, než riskovat přátelství, a protože jde o zdraví a blaho dítěte, které máte rádi skoro jako vlastní?

Nyní se trošku vrátím do minulosti. První podezření jsem získala už dávno, intuitivně. Ale člověk to zaplaší, protože to nechce vidět, vnímat, připustit si. No a to je podle mého i problém jich – celé rodiny. Týká se jich to. Navíc já od pocitu, přes pochybnost až k ptaní se, po poradách s odborníky nyní skoro hraničící s jistotou, jsem ušla velký kus cesty a srovnávala se s tím právě celou tu dobu. Postupně. Zatímco jim to chci říct – tedy vystavit je stresu tak, jak to bude – v jednom okamžiku.

A tak váhám.

Váhám také z důvodu jejího těhotenství v cca 10.týdnu. Jak to vezme, nebude to mít na další průběh vliv? Nebude to mít vliv na její touhu mít další dítě? Co s ní udělají obavy, jestli to druhé bude také takové? Bude-li to maličké nové děťátko zdravé, neodstrčí toto dítě?

Váhám…

Ba ne. Vlastně kecám. Neváhám. Jen asi už hledám způsob, JAK to říct. Já totiž opravdu musím.

Abych se tedy dostala k těm ALE. ALE je její těhotenství, ALE je to, že se chystají udělat něco, co by tomuto dítěti, pokud se to potvrdí, podle všeho uškodilo, aniž by to věděli. (Myslím, že by bylo na místě se totiž rozhodovat s vědomím této věci.) A další ALE je, že navíc už nevědomky spoustu věcí špatně dělají. Protože leccos, co zdravému dítěti je ku prospěchu, dětem s touto diagnózou škodí…

Ona – jeho máma – ze své pozice odborníka by navíc měla aspoň tušit. A já tuším, že tuší… ALE nechce si připustit. Navíc už tak jsou velmi odlišní. Lidé, kterým často někdo něco závidí… ona vyslovená a vychovaná dáma (v dobrém slova smyslu), on oblíbený… dost si zakládají na tom, jak na veřejnosti vypadají. Jak budou reagovat na to, že zrovna oni mají takové dítě? Jak přijmou takovou věc, jestliže si to třeba jen nechtějí opravdu připustit? Mohou to dělat schválně?

A tak budu asi muset být já tím, kdo to řekne nahlas a odpoví tím na všechny tyhle otázky. Budu muset být ten, kdo možná poprvé vysloví tu obavu. Nejde čekat… ani až to poznají sami, ani až to třeba bude tak patrné, že to pozná i Mudra, ke které chodí sporadicky…

A tak mám obavy. Nechce se mi dělat nic… poprvé v životě chci pustit volant a čekat, co se stane. ALE v sázce je dítě. Mám jí tak ráda, že oželím přátelství, pokud už nebude o kontakt s námi, se mnou, stát.

ALE protože doufám, že budou právě přátele moc potřebovat a já bych jim chtěla pomáhat, snad to dopadne dobře. Všechno. Rozhovor i dítě.

Dnes bych potřebovala víc než kdy jindy poradit. Děti jsou velmi citlivé téma. Pro nás jako rodiče. I já někdy měla pochybnost o svých dětech. Četla a četla, pozorovala… a četla… a vždycky dospěla k tomu, že zatím je to normální. (Asi.) Na deset z patnácti otázek jsem odpověděla ve prospěch svého dítěte. Pochopila jsem, že nesrovnávat je nejlepší. Ale tohle je jiný případ. Tady se tolikrát opravdu odpovědělo ve prospěch diagnózy, že to nejde ignorovat. Už ne. Už na to není čas. Není čas na falešné uklidňování. Protože právě ten čas je přece někdy víc než důležitý…

Mám tedy i podle Vás své podezření vyslovit? Nebo snad myslíte, že mám mlčet? Nebo Vás napadá nějaká citlivá varianta, jak tohle uchopit?

Budu Vám vděčná za jakoukoli odpověď – třeba i nahněvanou.

(Na fotce: třízubá Zorice-Opice, jak říká sestře její bratr Adam)

Zuzana