Místo novoročního předsevzetí, celoroční přání

Nevedu statistiky, ale ti co vedou říkají, že většinou vedou předsevzetí typu „zhubnu“, „budu cvičit“ a podobně. Další statistiky říkají, že většina lidí svá předsevzetí nedodrží. Nechci se vytahovat, ale pokud potřebuju zhubnout, začít se hýbat nebo prostě změnit něco „materiálního“, tak to udělám hned a vždy to dodržím, k tomu nepotřebuji nový rok. Prostě na to vůli mám, ale mé letošní předsevzetí nebo možná přání do nového roku bylo trošku jiného rázu. „Važ si toho, co máš. Jiné jsou na tom daleko hůř. Tolik se nenervuj.“ Jiná předsevzetí jsou pro mne bez problémů, jelikož se na to můžu připravit, zajít do fitka, zdravě navařit a podobně, ale jak se má připravit na to, že obě děti začnou plakat, manžel leží na gauči a do toho mi zrovna přetekly brambory na sporáku.

Dva dny nespím, protože prckové jsou nemocní, jsem fakt unavená, kupí se mi hromady prádla a manžel si jede s kamarády na výlet? Buďte vděčné a klidné. Večer odcházím spát a říkám si, zítra se vážně musím začít držet, nebrat si vše tolik k srdci a být více v pohodě. Ráno ale začne kolotoč nanovo… co s tím? Snažím se a domácí práce vyřazuji nebo spíš seřazuji podle akutnosti, prostě nebude naklizeno, vyžehleno i napečeno. Snažím se nevnímat povalujícího se manžela, vždyť jiné nemají žádného, ale když mi všechno padá na hlavu a on si jen tak „odpočívá“, tak to prostě pořád dost dobře nejde.

Snažím se nebýt naštvaná na děti, když pořád vyžadují pozornost a nezabaví se chvilku samy, vždyť to znamená, že mě mají rádi a stojí o mě. Už jen to, že si tohle uvědomuji, beru jako dobrý začátek. To, že jsem se už 2.1. rozčílila však neberu jako selhání… beru to jako krok na cestě letošního plnění mého nikoliv novoročního předsevzetí, celoročního přání. Budu se inspirovat svými dětmi, pokusím se užívat každou chvíli a budu vděčná, nebo se o to alespoň pokusím. Každý den, znova a znova.