Miminko & Mimino

BÁŘINO MATEŘSTVÍ 4 měsíce… Připadá mi, jako by ten čas najednou nabral dvojité obrátky. Zda se mi to nebo ty děti opravdu rostou před očima? Poslední dobou se každý den dlouze dívám na našeho chlapečka a říkám si, jestli je opravdu možné, že jsem máma a on je můj, teda náš.

Z toho malého, bezbranného miminka se stává velké mimino, které je na mě čím dál víc závislé a denně mi ukazuje, co nového se zase naučil. Jistěže jsou to hlavně lumpárny, ale i vývojově se žene dopředu rychlostí blesku.

Najednou mu nevoní ležet, dokonce ani pod jeho oblíbenou hrací dekou. Už chce koukat, sedat a vynucuje si čím dál více pozornosti. Samozřejmě jsem za to ráda, až teď se začíná rozbíhat ta pravá legrace. Všechno jde napřed přes pusinku, dudlík často mění za ručičku, eventuelně celou pěst, přinejlepším tam nacpe ruce obě. Tím si samozřejmě vyvolá dávivý reflex, takže začne nadavovat, kuckat, slzet a v závěru se smát. Třikrát mu člověk říká s humorem: „To nesmíš Oliverku, poblinkáš se“, po čtvrté to udělá znovu a je to ještě větší sranda. Nezapomene k tomu přidat i ty svoje hlasité výkřiky, které často vyvozuje, když ho šimráme, zpíváme mu nebo mu jen tak něco vykládáme. Je to znamení, že má radost.

Pár dní zpátky se naučil prskat a plivat, takže kdokoli ho začne chovat, schytá jeden plivanec. Denně měním bryndák, často i overálek nebo bodýčko. Je totiž mokré nejen pod krkem, ale i na rukávech. Vážně si to užíváme. Jak z takových obyčejných dovedností a hloupostí může mít dítě takovou radost. A vím, bude ještě líp.

Vyžaduje i večerní uspávání. Rád se drží za ruku než usne. Zřejmě má tak pocit bezpečí a že není v té tmě sám. Kolikrát spustí takový pláč, že mi to trhá srdce a já ho nedokážu nechat ležet samotného v ložnici, v jeho postýlce. Trhá mi to srdce… asi toho možná jednou budu litovat, ale po tom až vzlykavém pláči, který signalizuje, že prostě nemůže zabrat, ho vezmu do naší velké postele. Zachumláme se oba pod peřinu, on se přitulí, chytne se mě a spokojeně usne. Je to v mžiku, ve vteřině a slyším, jak oddechuje… určitě si podvědomě říká: „Zase jsem zvítězil…“.

Mnohokrát při tom uspávání usnu s ním… takhle my to doma máme. Ale když vidím, jak se rychle mění, chci aby mě objal, přitulil se… za pár let už mě takhle třeba vyhledávat nebude.

V minulém blogu jsem se zmínila, že plánuji nechat hlídání tentokrát na tatínkovi. Vše dopadlo výborně, dokonce jsem v tom kině byla dvakrát. Jednou s budoucí švagrovou (tajně v to doufám, že si mě přítel jednou vezme), podruhé jsme vyrazili s přítelem a známými. Poprvé od doby, co se Oliverek narodil. To hlídali babička s dědou. Náš chlapeček se choval vzorově. 10 minut po našem odchodu usnul a vzbudil se 10 minut po našem příchodu. Akorát na kojení. Jen babi s dědou si ho moc neužili.

Tento týden mě čeká opět nástup do školy po zkouškovém období. Den, který prosedím v lavici a snažím se pobrat co nejvíce informací od našich vyučujících. Asi dvakrát odskočím na chodbu odsát Oliverkovi mlíčko, ať má do zásoby, až ho bude hlídat tentokrát druhá babička. Zase to začne a já budu celý den myslet na Olíka, jak to beze mě zvládá, co dělá, jak a kde spinká… samozřejmě to zvládá na výbornou. Vůbec si nevšimne, že jsem pryč. Odcházím totiž, když ještě spí. Zato ta radost, když přijdu a on je zrovna vzhůru… těším se, jak ho zulíbám…