Bylo doporučeno chodit s dětmi na vycházky do přírody každý den v případě, že je venku teplota do -5°C. Procházka má být dlouhá do jedné hodiny. Klárka po každé vyjížďce ještě spinká nadále v kočárku. Vždy je spokojená a klidná. Zato v noci nám začala zlobit. No, ony vlastně zlobí ji – prdíky. Jen první 2 – 3 noci byla Klárka hodná a v klidu, když se najedla a spinkala dál. Jenže další dny začaly problémy s prdíky. Nemohla zabrat, kroutila se, svíjela, rudla v obličeji, tlačila, kopala nožičkama a plakala. Zkoušeli jsme všechno možné – masírovat bříško, mazat bříško mastičkou Pupík, cvičit s nožkama, pomoci teploměrem (namísto rektální rourky), chovat, hladit, zpívat, povídat, ale nic nezabralo déle než na deset minut. Poté se spustil opět strašlivý řev. Takto vydržela i dvě hodiny v kuse. Bylo to strašné na ni koukat a nevědět, jak jí pomoci. Nakonec jsme se dočetli o kapkách Espumizan, které zatím zabírají. Tak snad jsme na prdíky vyzráli.
Nyní z jiného soudku. Do dvou dnů od propuštění z nemocnice je nutné navštívit pediatra. To je trochu komplikovanější, neboť budeme zůstávat zhruba jeden měsíc u manželových rodičů, kteří jsou od naší dětské lékařky vzdáleni cca 80 km. Volala jsem doktorce, zda je možné v našem případě zajít prozatím k místní lékařce, abychom nemuseli podstupovat s osmidenním miminkem takovou dlouhou cestu. Bylo nám řečeno, že to nevadí, že to miminko zvládne, tak se jelo.
Doktorka nám řekla, jak prohlídky probíhají – že se bude miminko vážit, bude se mu měřit hlavička, dostali jsme „manuál“ na základní péči o miminko k nastudování, byli jsme informováni o povinném a nepovinném očkování. Co se týká očkování, máme se do další návštěvy, která bude opět za týden, rozmyslet, zda budeme chtít pro Klárku i nepovinné očkování.
Ptala jsem se na to, jak poznám, že má miminko rýmu a zda už takto v raném věku lze odsávat hleny. Říkala, že pokud miminko pochrochtává, má rýmu a že lepší nežli odsávání je v takto malém věku kapat roztok. Potom nám říkala, že máme s Klárkou koníčkovat, tzn. položit bříškem dolů na lokty a kolena a nechat ji zvedat hlavičku. Mimochodem doktorka se pozastavila nad tím, že jsem rodila spontánně koncem pánevním a divila se, že to je v dnešní době ještě běžná praktika. Myslela si, že to porodníci již ani neumějí a dodávala, že v Americe bych takto neporodila, že tam by opravdu nevěděli jak na to. Je pravda, že mě lékaři obdivují, ale je fakt, že jsem měla na porod opravdu štěstí, že byl rychlý.
Ještě takových pár postřehů: Klárka má zatím chlupaté boltce, vypadá jako malé hobiťátko :o) Občas pofňukává a vydává zvuky jako ovečka či koza a dokonce i jako koník. Nejraději mám zvuk koníka. Tak to je pro tentokráte vše.
