Přijde mi, že 14 dní je hrozně krátká doba, během níž prožíváme jeden den stejný jako druhý. Když se však zamyslím nad tím, o čem psát, nacházím hned několik událostí (a tím i témat) a nevím, o čem začít nejdříve.
Dá se říct, že úderem třetího měsíce si Edík vytvořil už pravidelný denní režim a troufám si říct, že některé maminky mi budou i závidět. 🙂 Dokonce nám ho nenabourala ani mnou obávaná změna času. Vstává ráno kolem osmé hodiny, napapá se, během dopoledne si na půl hodinky až hodinku schrupne, kolem poledne se opět napapá a jde spát ven do kočárku, kde vydrží doslova celé odpoledne, pak se znovu napapá a navečer si opět na chvilku schrupne. Následuje koupání kolem půl osmé, večeře v osm a jde se spinkat. V noci se budí na jídlo mezi druhou a třetí hodinou. Je to strašně hodné a zlaté dítko (zkrátka milionový kluk, jak je uvedeno v nadpisu:-)), které nechá rodiče večer třeba koukat na televizi a hlavně v noci vyspat.
Za tuto pravidelnost jsem velmi ráda, hodně mi chyběla. A to jsem zjistila až s mateřstvím ve svých 30 letech. 🙂 Nikdy jsem si neuvědomila, že jsem radši, když mám věci dopředu naplánované. To až teď, když jsem se sama nad sebou zamyslela. Všimla jsem si, že s naším pravidelným denním režimem jsem najednou víc v pohodě, protože konečně můžu říct, jestli v tu nebo tu dobu můžu někde být nebo ne. Zpětně jsem si pak uvědomila, že určitou pravidelnost a plán ve svém životě zkrátka potřebuju. Samozřejmě, že neplánuju přesně minutu od minuty, ale jsem ráda, že vím, jak zhruba časově bude můj den vypadat.
Když už tedy Edík chodí spát večer skoro ve stejnou dobu, rozhodla jsem se ho začít učit samostatnému usínání v postýlce. Do té doby jsme si ho pěkně rozmazlovali a buď jsem ho uspávala v náručí, nebo v obýváku na gauči a nebo si s ním manžel zalezl do velké postele. Pak jsme ho však přesouvali do postýlky, u čehož se většinou probral a někdy trvalo dlouho, než opět usnul. Teď to děláme tak, že se večer napapá, chvilku si ještě povídáme, ale většinou už je dost unavený, a tak ho jdu položit rovnou do postýlky. Zapnu ho do spacího pytle, přikryju dekou a on už ví, že se bude spinkat. Neusíná však úplně samostatně, zůstávám tam s ním a držím ho za ruku, dokud nezavře očička. Zkoušíme to takto už přes týden a jen jeden den se nám moc nevydařil. To měl Edík nějakou špatnou náladu a nechtěl být sám v postýlce, a tak plakal a plakal a pomohlo až ukolébání v náručí.
Je úžasné sledovat, jak už je šikovný a chápající. Stejně jako večer ví, že když ho zapínám do pytle, bude se spinkat, tak i po obědě, když mu dávám kombinézu, se už nevzteká, protože ví, že půjde ven. A když ho položím do kočárku, tak se dokonce začne usmívat, jak je asi rád, že v něm je. A stejně tak i v noci už ví, že se nají a pak spí s námi v posteli. Začali jsme to takto praktikovat, když přestal hned po jídle usínat a zdlouhavé stání v noci u postýlky nás s manželem nebavilo ani jednoho. Nastěhovat si ho do postele bylo mnohem jednodušší. A odnaučovat ho to asi jen tak nebudeme. Je krásné, když se ráno vzbudím a ten můj brouček mi hledí do očí a chce si se mnou povídat. Bylo by mi líto připravit se o tyto jedinečné okamžiky. Do té doby, dokud bude ještě v noci jíst, bude pak spát s námi v posteli. 🙂
A co zajímavého podnikáme? Naší novou zkušeností jsou baby masáže. Vede je Pavlína, ke které jsem chodila na předporodní kurz a sestávají ze čtyř 1,5 hodinových lekcí (samotná masáž však trvá jen cca půl hodiny). Těšila jsem se na ně už od doby, kdy Edíkovi bylo 6 týdnů, ale nový kurz se otevíral až nyní. Musím říct, že po první návštěvě jsme však byli s Edíkem vyřízení oba dva. Bylo nás tam celkem 8 maminek s miminky a bylo to až až. Ačkoli je to dopoledne zrovna v čase, kdy je Edík zvyklý si na chvíli dáchnout, byl docela hodný. Ovšem jen do chvíle, kdy začal brečet chlapeček, který je taktéž prý zvyklý v tuto dobu spát. Pak se s Edíkem snažili překřičet jeden druhého a postupně se přidávaly i další děti. Pavlína však nepočkala, až si děti trochu uklidníme, pokračovala v ukázkách stále dál. Já tedy nevěděla, jestli mám sledovat ji a zkoušet si techniku masáží na řvoucím dítěti, nebo se ho snažit aspoň trochu ukonejšit. Bylo mi toho mého broučka tak líto. Bylo na něm vidět, že toho okolního řevu má fakt plné zuby a nejraději by spal. Tohle mě opravdu zklamalo. Čekala jsem, že nás tam bude méně, abychom měly dostatek prostoru se něco naučit, protože je jasné, že se vždycky některé miminko ozve, že ne všechno mu bude po chuti.
Další hodina vypadala obdobně. Opět si Edík s tím druhým chlapeček procvičovali hlasivky, ale to už jsem ho vzala do náručí a jen Pavlínu sledovala, jak masáž provádí. Odcházeli jsme pak tedy oba mnohem klidnější. Uvidíme, jak to bude vypadat na příští hodině. 🙂 Jinak masáž jako taková je opravdu výborná. Obsahuje prvky jógy, švédské a indické masáže. Edíkovi se líbí, ale musíme ji provádět spolu doma, když je pěkně odpočatý a dobře naladěný. Jsem moc ráda, že tyto techniky ovládám, jen jsem si říkala, že bych si snad i připlatila za individuální kurz doma. Myslím si, že Edíkovi zatím výuka přinesla jen stres místo navození klidu a pohody.
Pro tentokrát je to vše. O našich dalších zážitcích opět příště.
Denisa
P.S.: Příspěvek jsem měla rozepsaný týden, takže teď už to jsou stejně tři týdny od publikování toho předchozího. 🙂
