Mé (po)citové výlevy

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Divily byste se, ale teprve minulý týden jsem zjistila, že se články na Babywebu dají hodnotit. Hrozně brzo, když už tady jakou dobu přispívám i já svými blogy. Nicméně asi až teď jsem měla nějakou snahu pochopit toto hodnocení. V dnešní době hrozně slavné dávání palců v pozitivním smyslu mě ani tak nějak nezajímalo. Jasně, jsem ráda za každý pozitivní ohlas, kdo by nebyl. Ale spíš jsem si všímala těch negativních.

Projela jsem všechny svoje příspěvky a zjišťovala, kolik jich vlastně mám a kolik jich přibylo. Abych se dostala k tomu, co jsem tím chtěla říct. Podle toho, že mi některá z vás čtenářek, dá „palec dolu“ nepoznám, co dělám špatně. A tak bych chtěla touto cestou poprosit ty, které k tomu mají co říct, aby tedy články hodnotily. Zajímá mě, jestli se nelíbí obsah nebo spíš styl psaní. Ale proč to vlastně řešit teď na konci, když za měsíc rodím že? 😀 Konec teda mých pocitových výlevů co se psaní na web týče a teď už se vrhnu na to, co nám tento týden dal a přinesl.

Poslední dobou jsem začala svůj pupek používat jako výmluvu snad uplně na všechno. Ne že bych nutně potřebovala, ale tak nějak jsem už prostě unavená z toho tahání se s bříškem. Miláčku prosím tě udělej to, pomoz mi s tím, nemůžu tamto a tadyto, nedosáhnu tam, jsem těhotná, nemůžu se hýbat, zavazí mi břicho, nezohnu se, nevstanu, cítím se hrozně! To jsou poslední dobou nejčastější věty u nás doma. Je mi mého milého opravdu líto. Kdyby věděl, co ho poslední týdny mého těhotenství čeká, tak asi ani žádné dítě radši chtít nebude. Ale je statečný, ochotný a milující přítel a budoucí otec a proto mu nedělá problém mě zvednout z gauče, potlačit mě do kopce nebo mi obout a zavázat boty.

Jak je ale ochotný on, tím víc je aktivní i jeho maminka, která je tu opět minimálně 2x denně. Naivně jsem si myslela, že tady ta její aktivita alespoň trošku opadla, ale to bylo asi jen přes letní období, kdy měla více aktivit. Pomoc! Jestli mám být někdy tchýně, tak se chci vyvarovat přehnané aktivity, abych nebyla moc vtíravá.

Ale mohla by tou svou aktivitou jít naočkovat úřednice na sociálce. Chtěla jsem si pozjišťovat, na co teda mám nárok, co mám řešit a jak to řešit a jestli vůbec něco dostanu, když jsem student. Nečekaně jsem opět vlezla do jiného patra, než jsem měla, což je u mě typické. A tak jsem zaklepala na dveře, kde bylo určené mé bydliště a že se teda poptám. Moc milá starší paní mi vysvětlila, že jsem vlastně uplně někde jinde a poradila mi, kam a za kým jít. Myslela jsem si, že to teda nebude taková hrůza na úřadě, jak mi všichni vykládali.

No když jsem došla do správného patra (vyfunět ty schody bylo cvičení na celý týden) a zaklepala na dveře pro písmenko Š, tak mi došlo, proč všichni na úřady tak nadávají. Tak rozdílné jednání úřednic je prostě hrozně zajímavé. Mladá slečna, možná paní, podle cedulky vystudovaná Ing., byla velmi obtěžována mou přítomností. Její nálada opadla, když mě zahlédla ve dveřích a zájem o to mi nějakým způsobem pomoci nebo poradit byl někde tentam. No a tak jsem vyfasovala hromadu lejster, co si mám teda jako pročíst, vyplnit a laskavě je přinést, až budu mít prcka na krku i s jeho rodným listem. A to ještě ne jí, ale opět uplně jinam do jiného patra. A tak si zase všechno zjišťuju na internetu a ze svého okolí, jak úplný trouba.

Poslíčci nějakým záhadným způsobem tento týden vymizeli. Takže porod se ještě neblíží a já se v klidu můžu učit na předtermín zkoušky. V hrozně nepohodlné poloze, abych neusnula a aby mě zároveň nic nebolelo, pročítám hromadu skript, knížek, přednášek, papírů a papírků s poznámkama a snažím se být aspoň o něco málo chytřejší, než každý den před tím. Jenže zjišťuju, že čím víc se učím, tím míň toho vlastně vím.

O víkendu se nám podařilo pořídit vánoční stromek a taky napéct první várku cukroví, takže jsme si navodili už pěkně předvánoční atmosféru. Jsem zvědavá, jestli u stromku budu sedět s břichem a hotovou zkouškou a nebo třeba v knížkách a s děťátkem už v postýlce. Každopádně se budu pěkně cpát vánočním cukrovím, užívat si pohodu s nohama nahoře a dívat se na pohádky, abych pak v dalším roce mohla nadávat, jak jsem zase přibrala.

P.S. Volejte sláva a tři dny se radujte, konečně máme totiž termín svatby, takže po svátcích už začneme chodit hezky do kostela na ponaučení.

Vendy je v 36. týdnu těhotenství. Chcete vědět, co se děje s jejím tělem?