Maya

Že začnu rodit místo v říjnu už v srpnu, by mě teda ani ve snu nenapadlo. Ten den ráno proběhla kontrola u mého gynekologa, kde bylo vše v pořádku, dole zamčeno, za týden na monitor. Díky poměrně silným bolestem v pravém mezižebří, jsem si poslední horké dny ještě užívala návštěvami různých lékařů. Ortel zazněl: pravděpodobně žlučník paní Š., dodržujte dietu, víc vám nepomůžeme. Hodně jsem tedy polehávala, nakoupila si svá první klubka baby merino vlny, že se pustím do háčkování.

Celý den jsem byla ze všeho hodně otrávená, protivná na sebe, na muže, na celý svět. Blížil se úplněk a já se klasicky měnila na přecitlivělou ježibabu. Večer mi pak bylo daleko líp, moje drahá polovička mě pevně objala, leželi jsme spolu, a odpočívali jsme. Bylo před čím. Před devátou se David zvedl, že si jde dát sprchu. Já se posadila na posteli, a zacítila poměrně nestandardní únik čehosi. Koukala jsem na prostěradlo, a nervózně zkoumala ty mapy.

Trošku jsem se rozklepala, protože to růžové zbarvení napovídalo, že jde o plodovou vodu. David se mezitím vrátil ze sprchy a po oznámení, co se stalo si sednul za mnou na postel, a taky se trošku rozklepal. „A čo teraz?“ 😀 Začala jsem si balit věci do porodnice a Davida instruovala, aby nalezl porodnici, kde jsou schopni se případně postarat o předčasně narozené děti. Jelo se tedy na Obilňák.

Na ambulanci porodnice jsme se nakonec sešly tři ženy s odtékající plodovkou, což pobavilo ošetřující personál. Už doma jsem cítila lehké, jakoby menstruační bolesti, a svíravý pocit v podbřišku. A taky silný tlak na konečník, takže jsem měla pořád potřebu chodit na záchod. Ale na záchodě se nic nedělo. Ten jsem v době, než jsem přišla na řadu navštívila asi desetkrát. Byla jsem docela nervozní, pochodovala jsem po čekárně sem a tam. Pak mě sestřička napojila na monitor a čekala jsem na vyšetření lékařkou.

Sestřička mě požádala o vložku, na kterou nastříkala činidlo, které, když se jedná o plodovou vodu, zareaguje. Ovšem to se nestalo. Napsala jsem teda Davidovi do čekárny, že se jedná o planý poplach a že si zajdem po vyšetření na kebab, měla jsem hlad jako vlk.

„Nesprchovala jste se náhodou?“ zeptala se mě sestřička, asi se snažící o vysvětlení, co to teda bylo za tekutinu. Tak pochopitelně jsem se osprchovala, že? Ale že bych se sprchovala stylem jupí sprcha do vagíny, to opravdu ne. Pak mi bylo řečeno, že to taky mohl být gel na vyšetřeni, co můj gynekolog ráno použil na ranní prohlídce. To už jsem se tedy cítila opravdu jako debil. Navíc ošetřující lékařka, která mě vyšetřila pohmatem a pak i ultrazvukem zjistila, že mám čípek dlouhý jak písničku a opravdu že nic nenasvědčuje tomu, že bych rodila. Jen, že hlavička dole hodně naléhá.

Vzala mi ovšem ještě dva stěry na další dva testy. Druhý byl negativní, ale ten třetí, ten už byl pozitivní. Na kebab jsem mohla zapomenout. Dostala jsem nemocniční košilku a vzhledem k tomu, že neměli místo na normálním pokoji, umístili mě na malém porodním sálku. Naordinovali mi kapák magnezia, které by mělo pomoci. Pro jistotu mi píchli ještě kortikoidy na dozrání plic maličké, kdyby se porod náhodou rozjel. Davida poslali domů. Za to jsem moc ráda nebyla, nechtěla jsem hysterčit a oponovat doktorům, ale cítila jsem, že pravděpodobně začínám rodit. Jistá jsem si však nebyla. Jako prvorodička jsem důvěřovala lékařům.

Sotva jsem dostala kapat magnézium a přání dobré noci se slovy „zkuste spát“, začal kolotoč neustálého zvonění na sestru, kdy jsem potřebovala opět na záchod. To už byl průjem. Tělo se čistilo. A taky mi začaly kontrakce. Porodní asistentka mi zvýšila kapání magnézia, protože jsme se zmínila o přicházejících kontrakcích a průjmu. PA mě poslala do sprchy, že se kontrakce zmírní, nebo se rozjede porod.

Zhruba kolem půlnoci mě to už začínalo docela fest bolet a já byla celkem naštvaná – objevila se tedy PA, že mi natočí monitor. Snažila jsem se moc nekroutit, ale začínala ta pravá zábava, tak už to moc nešlo. Kromě prodýchávání jsem přidala i hlasitější projev. Pak se objevila i lékařka. Řekla mi, že slyší, že mám bolesti a jde mě prohlédnout. Ejhle otevřená na tři prsty. Tak mi potvrdila, co už jsem věděla. Hurá! Rodím.

Odlezla jsem zpátky do sprchy hopsat na balonu a nahřívat si bříško teplou vodou. Ani nevím jak jsem vydržela do tří hodin, na Davida chudáka jsem v rauši úplně zapomněla. Ve stejný okamžik! kdy jsem šla Davidovi napsat zprávu mi napsal i on, zda jsem v pořádku. Zvládla jsem napsat jen „prosím přijeď“ – zpětně mi pak říkal, že mu bylo jasné, že je už „zle“. David přijel, dostal epesní nemocniční obleček a prostě tam jen tak byl. A mně to v ten okamžik úplně stačilo.

Jen jsem ho vždycky chudáka sjela ať na mě tak nekouká 😀 Nahá, poskakující na balónu, nebo lezoucí po pokoji pod vlivem kontrakcí jsem si připadala jako nějaké zvíře. Byla jsem hodně ponořená v sobě.

Kolem čtvrté hodiny jsem měla pocit, že už je té bolesti moc, a škemrala jsem o epidurál. PA donesla papíry nutné k vyplnění, ovšem pročíst je, natož vzít tužku a něco podepisovat byl opravdu nadlidský úkon. Díky bohu za Davida, který mi nejen v tomto hodně pomohl. Postrádala jsem mozek. Pak mi PA řekla ať si vylezu na lehátko, vysvětlila proces epidurálu a odešla pro anesteziology. Sotva odešla, tak mnou projela silná vlna tlačení, já vykulila oči a zařvala že rodím.

David letěl pro PA a doktorku, ty mě prohlídly a naznaly, že je třeba volat ne anesteziology ale novorozenecké, protože bude malá za chvíli na světě. David mi fandil jak na fotbale, držel za ruku, hladil, dával kyslík, dokonce se mnou tlačil 🙂 Na čtyři kontrakce se nám pak ve 4.40 narodila dcerka Maya.

Byl to nejkrásnější zážitek mého života, stala jsem se opravdovou ženou, matkou. Mayušku mi dali ihned po porodu, ale kvůli komplikacím s dýcháním byl nutný převoz na neonatologické oddělení JIP.

Třetí doba porodní byla zlá. Měla jsem strach o malou, chyběla mi, strašně jsem ji chtěla u sebe. Čekalo se na porod placenty. Po ruční manipulaci PA a lékařky však neodcházela ani po hodině. Ztratila jsem přes litr krve, a začal mi prudce klesat tlak, tak se jelo na sál. Komické na celé situaci byla manipulace s vozíkem, na který mě překládali z porodního lůžka. Jak byl pokoj malý tak tam se mnou naráželi do zdí jak v nějaké grotesce 🙂

Pak už si matně vybavuji sál a anestezioložku a že mi byla hrozná zima. David byl po dobu mého pobytu na sále u Mayušky na JIP, pak mi vše říkal, jak je krásná. To mě drželo nad vodou. Po revizi dělohy mě odvezli na oddělení šestinedělí, kde jsem si měla odpočinout. Ale nešlo to, myslela jsem stále na moji malou holčičku..

A co se dělo dál vám napíšu zase příště, musím letět. Maya se ozývá po spánku tím nejkrásnějším křikem jaký znám 🙂

Mějte hezké dny, Mia ♥