Matko, do práce!

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Ještě když jsem byla těhotná, slibovala jsem kolegům, že v září mě mají zpět. Aspoň na pár dní v měsíci. Jako externista a se svou pracovní náplní si můžu dovolit (i díky svému pracovnímu super týmu) pracovat téměř tak, jak mi to vyhovuje.

I bez práce jsem „úplná“

Dřív byla práce má vášeň. Můj koníček. Neupřednostňovala jsem ji před Tomem, to ne. Ale v době před Anitkou jsme oba svým zaměstnáním věnovali hodně času i energie. A o víkendech nebo dovolených jsme uměli vypnout a užívat si naplno sebe navzájem. Život bez práce jsem si zkrátka nedovedla představit. A pak se narodila Anitka. A najednou se mi do práce už vůbec nechtělo. Cítila jsem se plná a úplná – vlastně daleko víc než dřív.

Už na konci srpna (Anitce byly v té době tři měsíce) jsem začala cítit vnitřní konflikt: „Přece jsem slíbila, že se od září aspoň občas zapojím do přípravy pořadu. Všichni čekají, že to tak bude. Nechce se mi. Nechce. Neopustím Anitku na delší dobu, než jak trvá jóga. Zůstanu nepochopená? Většina kolegyň jsou bezdětné třicátnice. Nebo – když náhodou nějaká přeci jen dítě má – využívá paní na hlídání. Ale k dceři žádnou cizí ženu zatím nepustím. A co když na mě nebudou kolegové čekat? Najdou si trvalou náhradu? Český mediální svět není tak velký, abych si mohla dovolit udělat delší pauzu. A vůbec, co by za možnost aspoň trochu pracovat téměř každá moje kamarádka-matka, dala.“ To a mnohem víc se mi honilo hlavou. Nakonec mi mé pracovní dilema částečně usnadnila rozhodnout sama Anitka.

Holčička dlouho nechtěla pít z lahvičky odstříkané mléko. Kojení byla moje omluva, výmluva, moje usmlouvané dny a týdny navíc. Pak jsem přijela ukázat Anitku do práce a sešla se se svým týmem. Byli milí. Pořád stejně zapálení. Chtěli mě. Slíbili, že mi vyjdou vstříc, jak nejvíc to jde. Můžu spoustu věcí udělat z domova. Cítila jsem se potřebná. Možná trochu důležitá. Ješitnost mě ovládla a kývala souhlasně mou hlavou: Ano. Ano. Pracovat budu. Těším se, těším. A pak jsem vyšla z budovy a s každým krokem jsem se těšila trochu míň. A abych řekla pravdu, dost jsem se bála. Strach ze selhání v práci (Co když už jsem vše zapomněla? Co když nebudu stíhat?) se mísil s pocitem, že nejspíš půjdu proti vlastnímu nedávno objevenému mateřství. Proti svému srdci, které už pět měsíců buší: Anita. Anita. Buch, buch, buch.

Dva a půl dne jen s tátou

Vina. Stres. Touha to zkusit. Obavy i radost. To vše jsem vylila na Toma, hned jak se vrátil z práce. A on mi (jako vždy) pomohl vidět celou situaci z nového úhlu: „Víš, Veru, já se vlastně těším, až půjdeš do práce. Chci si taky užít celý den sám s Anitkou.“ A tím mě vlastně zbavil pocitu, že Anitku opouštím. Vždyť to dělám i pro Toma. Je otec a má právo trávit s dcerou čas jen ve dvou. I on by se měl stát „vazebnou osobou“ a vytvořit si s Áňou silnou ranou citovou vazbu. A já jim tvorbu toho pouta musím umožnit. Jasně. Vracím se do práce.

Přeskočím teď spoustu dní příprav, psaní scénářů ve chvilkách, kdy maličká spala. Mírnou trému, kterou jsem už dlouho necítila. Zuření, že jsem do toho šla a zase uklidnění, že všechno bude OK. Konečně nastaly dny, kdy jsem měla být mimo domov – den točení a den a půl střihu.

V den točení jsem ráno odjela do práce, vytiskla si v kanceláři scénář a dopilovala otázky. Pak jsem jela domů nakojit a kolem jedenácté mě štáb vyzvedl. Tomovi nastalo šestihodinové období, kdy nebude po ruce prso. Byli jsme domluvení, že přinejhorším přijede za mnou na plac a já mezi rozhovory nakojím. Jenže k tomu nedošlo. Tom si s Anitkou poradil naprosto bravurně a dokonce do ní dostal i trochu odstříkaného mléka z lahvičky. Když jsem večer celá napnutá konečně dorazila s mírným zpožděním domů, dcera spala v hacce (houpací vak). A Tom vyčerpaně ale s vítězoslavným úsměvem seděl vedle ní na zemi. Mí dva blonďáci modroocí zvládli svůj první samostatný den bez jediného pláče. Rychle jsem zahnala závan žárlivosti a raději něžně probudila Anitku na kojení, aby mi nepraskla podprsenka. Příště si asi na plac vezmu odsávačku.

Další den šel Tom do práce, já poslala štáb na plac s přesnými instrukcemi a řídila natáčení z domu. A u toho jsem stihla uklidit celý byt. S Anitkou v ergonomickém nosítku jsem vysála, vyprala, pověsila prádlo a ještě ve stoje a za stálého pohupování (s počítačem na žehlicím prkně) zvládla napsat tři reportáže. Nejspíš mně to natáčení přeci jen vlilo do žil novou mízu.

Pak už mě čekal jen den a půl střihu. Toho jsem se nebála. První hodinu prvního dne vozila malou švagrová, pak se mnou strávila Anit chvilku na střižně. Celou dobu vzorně spala, takže jsem v klidu a bez stresu kompletovala jednu reportáž za druhou. Na střižně jsem sama, takže i kdyby byla vzhůru, můžu ji bez problémů nakojit, přebalit, pochovat, zkrátka vše, co je třeba. Kolem půl jedenácté si Aňulku vyzvedl Tom a já se ponořila naplno do práce. Už beze strachu a nervozity. Dokonce jsem ani domů tolikrát netelefonovala jako v den točení. Večer jsem si ještě nestihla sundat boty a Tom hlásil: „Anitka byla úžasná. Moc jsme si to užili. Hodně spinkala a vůbec neplakala. Ale i tak jsem strašně unavený. Tu máš dítě, jdu si odpočinout.“ Se smíchem a Anitkou na ruce jsem si přeměřila zaneřáděnou kuchyň. No co, úklid počká. Nemůžu po Tomovi chtít, aby byl superžena. Naopak. Jsem mnohem radši, že je naprosto báječný muž. Můj.

A jak jsem se v práci cítila? Jako bych tam byla naposledy před čtrnácti dny, a ne před půl rokem. Nic se nezměnilo. A samozřejmě jsem (navzdory svým obavám) nic nezapomněla. Nezažila jsem pocit odstupu ani extrémního nadšení, na který jsem se trochu těšila. Bylo to prostě fajn. Jenom fajn. S Tomem jsme se domluvili, že budu takto pracovat zatím zhruba jednou měsíčně. Bude si brát dovolenou a hlídat. Tak uvidíme…

Anitčina první „slova“

Ale dost o mně a o práci. Anitka je pořád víc a víc úžasná, jestli to vůbec jde. Už se přetočila ze zad na bříško. Ručkama si chytá nožky a přitahuje je k pusince. A poslední dobou se zdokonaluje ve žvatlání, výskání a vůbec různých zvukových projevech.

Svým verbálním umem nás s Tomem poprvé odrovnala někdy na konci druhého měsíce. Měla jsem ji položenou na stehnech pokrčených nohou obličejem ke mně, Tom seděl vedle mě a oba jsme si užívali právě začínajícího „povídacího období“ naší dcery. V tom zcela zřetelně slyšíme „táta“. Koukli jsme se navzájem na sebe s nevyřčenou otázkou na rtech: Nezdálo se mi to? A pak nám oběma zvlhly oči. Vím, že to nebylo skutečné slovo, kterému dcera umí dát i obsah. Ale i tak její „táta“ bylo to nejkrásnější, co jsme s Tomem v životě slyšeli. „Táta, táta,“ začali jsme ji okamžitě vzrušeně povzbuzovat k zopakování toho nádherného slůvka. Anitka se na nás udiveně podívala, povytáhla obočí tak, jak to umí jen ona, a pokračovala ve svém žvatlavém prskání a brblání. „Tátu“ už jsme od ní od té doby neslyšeli.

Ve čtvrtém měsíci začala naše holčička experimentovat se souhláskou „m“. A tak konečně po pár týdnech zazněla i „máma“. No, vlastně „máma“ je teď u nás na denním pořádku. Ale velkou radost z toho nemám. Anitčino „mama mama, mammma, mammm“ totiž zní bytem, jen když je malá nespokojená. Je to předzvěst pláče. A pokud se okamžitě, ale okamžitě něco nestane (většinou stačí pochovat nebo nakrmit, popřípadě začít si s dceruškou hrát), miminko přidá na decibelech a po chvíli se rozzlobí a rozbrečí. „Mámu“ neslyším moc ráda. Znamená všeho nechat a rychle běžet předejít slzičkám.

Ham. Ham. Aneb náš malý jedlík

Mezi „táta“ a „máma“ jsem vynechal ještě jedno slůvko. První se souhláskou „m“ totiž zaznělo „hammmmm, hammmm“. A my si vždycky vzali talíře s večeří k malé na hrací deku nebo k jejímu křesílku a jedli před ní a u toho otvírali pusy. Ham. Ham. No a velmi brzo Anitku přestalo bavit říkat „ham“ – přestože to u nás vyvolávalo výbuchy nadšení, tleskání a povzbuzování – a začala se zajímat, co že si to vlastně strkáme do pusy. Natahovala ručičky po našich lžičkách a vždy, když jsme nabrali další sousto, nadšením jí zářila očička. A i když ještě nedokončila šestý měsíc, řekli jsme si, že je čas na první příkrm.

Začínáme skleničkovými zeleninami. Mrkev. Dýně. Mrkev s bramborem. Pak se s Tomem rozhodujeme, že budeme raději přesnídávky připravovat sami. Kupujeme biomrkev a Tom se ujímá svého obvyklého místa za plotnou. Jeho výtvor je vynikající a vše mizí v naší gurmánské princezně, jako by byla bezedná. Radostně přitom jódluje a občas se chce krmit sama, tak jí dáme lžičku do ruky a jen dáváme pozor, aby si ji nevrazila moc hluboko do krku. Někdy lžičku zahodí a nabírá kaši rukou. Evidentně ji to moc baví a rozhodně jí nehodláme v tomto prima způsobu krmení bránit. Sama si strká jídlo do pusy a pokaždé vykulí oči, jako by se divila, co za zajímavou chuť jí objímá jazyk. Nepotřebujeme, aby se najedla. Ani malou do jídla nenutíme (a ani nikdy nehodláme). Teď je ve fázi, kdy objevuje chutě, barvy i texturu různých potravin. A tak když chce, tak jí. Když nemá náladu, jídlo zase schováme. Žádné „za maminku“ od nás neuslyší. Je jen na ní, kolik a čeho sní.

Taky jsme s Tomem narazili na metodu Baby Led Weaning. Jídlo se nemixuje ani nevkládá dítěti do pusy. Miminko si tak může ohmatat i ochutnat třeba uvařenou mrkev nebo kousek bramboru. Zatím jsme vyzkoušeli vařenou mrkev. Anitka okamžitě věděla, co s podivným oranžovým špalíkem. Šup do pusy. A sát, drtit jazykem, brousit svým jediným zoubkem. Podařilo se jí rozdrobit zeleninu na menší kousky a jeden jí zapadl do krku. Vytřeštila oči. Tom ji rychle chytil a poplácal po zádech. Já jí prstem vydolovala zlobivý kousek z pusy. No, musíme ještě potrénovat.

Naše hravé jídelní chvilky jsou jedny z mnoha důvodů k radosti. Dcera se taky směje, když na ni bafneme, když se vidí v zrcadle, když na ni někdo koukne shora přes zábradlí (máme dvoupatrový byt). A k hlasitému smíchu začala přidávat ještě hlasitější pískání. Podle nás je to projev velké radosti. Často se ale sama Anitka zalekne vlastního hlasu. Většinou to vypadá takto: Anitka: „Chachacha. Písk, písk.“ Udivené ticho. Anitka kouká na mě. „No, miláčku, tos byla ty. Ty máš vokály!“ udělám zase obličej nebo jinou blbinu, která vyvolala původní salvu smíchu. A tak pokračujeme donekonečna.

Anitka je prostě nejvíc.

Zatial. Vaše V.