Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Zásadní pokroky se dějí v posteli

Akční postel
V rámci ranních postelových pobytů jsem si všimla zvláštního úkazu – všechny zásadní pokroky učinila Tonička v naší posteli. Poprvé se převalila na bok, poprvé „koníkovala“ a poprvé se usmála. Dokonce se na prázdninách u babičky v posteli poprvé posadila.

Postel – rozhledna
Přemýšlím, čím to může být. Nejbanálnější je vysvětlení, že je prostě měkká. Teda ta postel. A případný neúspěch tolik nebolí.

Anebo se nám Tonička snaží udělat radost a přimět nás tak k častějšímu stěhování její maličkosti na naše výsostné území. Normálně svůj čas totiž tráví na podlaze. Ne proto, že bych byla tak drsná matka, ale v zájmu její bezpečnosti.

Tonka je totiž výzkumník. Dlouho jí postel stačila – byly tu polštáře (fakt obří), sem tam nějaká hračka, máma coby zásadní zdroj potravy, měkko a teplo, takže když únavou z objevů a tréninku „vytuhla,“ nikde nic netlačilo a odnikud netáhlo. A hlavně, z postele byl lepší rozhled.

Vykázána na podlahu
To všechno fungovalo do okamžiku, kdy jsme se chystaly na vycházku. Mimino si hrálo s ponožkou a já se otočila pro kalhoty. Ozvala se rána a mimino leželo na podlaze. Sice na bříšku, hlavičku zvednutou a v rukou pevně svíralo šátek, který původně ležel u postele, ale evidentně v šoku.

Než jsem se k ní vrhla, abych vyzkoumala škody, otočila ke mně hlavu a když viděla, že koukám, rozklepala se jí brada. Samozřejmě se jí nic nestalo, ale definitivně tímto artistickým číslem ukončila éru rozvalování v peřinách a byla nemilosrdně vykázána na podlahu.

Kabel místo žvýkačky
Jediný motorický pokrok, který Tonička učinila mimo postel, bylo válení sudů. Přijeli jsme z vycházky, já znaveně zasedla ke stolu v obýváku a než se mi podařilo pustit hudbu, Tonka byla na druhém konci místnosti, v puse měla kabel od gramofonu a zubila se jako sluníčko. Tož kabely jsme uklidili, zástrčky zaslepili, všechny papíry vystěhovali do dvou metrů a poskytli dceři byt na výzkum.

Všechno jde hladce až na to, že těsně poté, kdy ukončím luxování, najde Tonička jediný malý chuchvaleček prachu pod postelí, nalepí si ho na nos a hrdě mi jej přileze ukázat. Na úplně čistý starorůžový domácí obleček během tří minut nabalí všechny zapomenuté vlasy, nitky a žmolečky, které se vám prostě nikdy nepodaří zlikvidovat, a pak celá spokojená zamíří k veliké květině u okna a patlá prstíčky v podmíse s vodou.

Mimčo jsem neuškrtila
To jsou ty bezpečnější zábavky. Ze žmolečků a vlasů jí totiž nehrozí akutní nebezpečí rozmáčknutí. Ne tak ze svítidel. Kdysi jsme pořídili a vedle postele postavili lampu. Má pevný a těžký kruhový podstavec a k velké dcerčině radosti od ní vedou dvě šňůry. Sice jsou důkladně ukryté, ale Tonka jejich přítomnost tak dlouho tušila, až je našla.

Využila k tomu objevu naprosto nevhodný okamžik – placatila se s kostkami na podlaze, já odskočila z místnosti a než jsem stačila udělat pět kroků, ozval se tupý úder a žádný křik. Při úprku zpět mi proběhly hlavou obrazy rozdrcených mimiňákovských lebek. Naše dítě je ale koumák.

Leželo bezpečně skryto před padající lampou pod křeslem a vítězoslavně tahalo za šňůru, která před ním měla zůstat navždy skryta. Potlačila jsem touhu ji uškrtit a s láskou si vzpomněla na prťavého puclíka, který se povaloval v naší posteli a jediná rebelie bylo občasné ublinknutí.

Rada na závěr? Buďte rádi, že máte doma ještě ležící placku. Až se to vaše nejmilovanější a nejhodnější miminečko rozhýbe, bude z něj neřízená střela, která vydá za docela solidní demoliční četu.