Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Vánoce s miminkem? Všechno je jinak

Růžové představy? Chachá!
Měla jsem takové růžové vize, jak ve voňavé a útulné kuchyni peču cukroví, miminko sedí v židličce a hraje si s vanilkovými rohlíčky. Jak uklízím a potomek v ohrádce mě sleduje a způsobně čeká, až skončím, abychom spolu mohli na vycházku. A tak.

Akční poděs
Byla to celé, samozřejmě, úplná hloupost. A přišla jsem na to poměrně záhy, protože náš akční poděs má do vzorného miminka opravdu hodně daleko. První, co jsem poslala k ledu, byla představa vzorně uklizeného vánočního bytu s adventním věncem a drobnými vkusnými dekoracemi. Cha! Dekorace by záhy po instalaci skončily oslintané, roztrhané a uválené na podlaze a co by se dělo s adventním věncem, jsem měla natolik strach si představit, že jsem ho preventivně ani nepořídila.

Okna? Ještě vidím!
Veškerý vánoční úklid spočívá v tom, že jsem důkladněji otřela prach i na místech, kam se až tak pravidelně nepropracuji (všechna zákoutí knihovny a nohy od klavíru) a po zjištění, že máme víc věcí, než kolik jsme jich schopni úhledně uložit, jsme koupili skříň, dvě knihovny a dva stojany na hudební nosiče, kteréžto kusy nábytku jsem hbitě zaplnila, a to, co se stále nevešlo, jsem prostě vyhodila. Okna jsem zhodnotila odborným okem a jejich mytí jsem odložila na dobu, až bude Tonička spolehlivě s tátou několik hodin v parku.

To nevzdám!
Co jsem ale odmítla vzdát, bylo pečení vánočního cukroví. Řekla jsem si, že když už jsem jednou ta manželka a matka, měla bych začít pracovat na vánočních rituálech. Bylo mi samozřejmě jasné, že sama to nezvládnu, povolala jsem tedy na návštěvu matku moji rodnou. Přijela ráda – přivezla Toničce vánoční dary, hrála si s ní a vůbec se tak babičkovsky načechrala a jen tak mimochodem mi pomohla péct. Samozřejmě jsme pekly v noci, když Tonička nic netušíc spokojeně pochrupovala v postýlce. Pečení s maminkou byla pohoda – upíjely jsme pivo a maminka k tomu sem tam slivovici, povídaly a jen tak mimochodem vzniklo několik druhů báječného cukroví.

Předvánoční miminko
Maminka v neděli odjela a mně tak nějak přišlo líto, že jsem Tonce upřela průzkum vykrajovátek a formiček. V pondělí po svačině seděla ve stoličce, já uklízela pozůstatky pečící akce a při pohledu na dceru se mi vybavily všechny romantizující představy. Vedena mylným přesvědčením, že moje dcerka je přeci nejhodnější puclík, který si umí způsobně hrát, jsem jí půjčila misku s výrobními proprietami.

Úplně všechny formičky vyházela z misky, jednu po druhé ochutnala a ty, které se jí nelíbily (nebo jí nechutnaly), nekompromisně přemístila na podlahu. Na stolečku nechala čtyři a s těmi si usilovně hrála několik dní. Chvilku jsem potom koketovala s představou, že jí ukážu i perníčky, které se ve formičkách pekly, ale když přišel manžel, sebral z talíře žabku a se slovy „Co to jako je?“ jí ukousl kus zadku, jsem to raději vzdala.

Traktor na plechu
Kamarádka a spolumatka Jaruška psala, jak letos upekla perníčky ve tvaru autíček a traktorů a jak je z nich synek nadšený. Nejdřív jsem se nad tím zasmála, jako že teda chudák Jaruška a potom jsem si prohlédla fotografie několika pechů s vyskládaným a úžasně nazdobeným cukrovím a došlo mi v plné síle, co jsem si o Vánocích ve skrytu duše myslela:

Ono totiž ve finále vůbec nejde o umytá okna, vyprané koberce a dokonalé tvary cukroví, ale o to, aby to ty naše děsné potomky bavilo, aby to doma vonělo a byla pohoda. A taky třeba, abychom s láskou zdobily bílkovou polevou místo obligátních hvězdiček třeba právě auta a traktory, protože to potěší naše děti.