Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: U pediatra budu brečet jenom já

Hůř být nemůže
Myslela jsem si, že hůř být nemůže. Ovšem jen do doby, než jsme vyrazili na pediatrii nikoli na pouhé vážení a měření (to Toničku baví, protože je miminko prospívající, usměvavé a zrzavé, tudíž oblíbené), ale na očkování. Nic netušící potomek mi v čekárně spal a slintal v náručí a já trnula. Z ordinace se totiž ozýval neskutečný řev a než jsme přišli na řadu, byla z ní vynesena tři brunátná uplakaná miminka, která vypadala, že jim tam usilovali o holý život.

Pokoušely se o mě mrákoty
V tu dobu jsem už byla úplně zelená a chtělo se mi plakat (ne, já opravdu plakala, ale stydím se to přiznat), dítě se pomalu probouzelo a můj lehce pobledlý manžel mě držel za ruku a utěšoval, že to přeci tak nebolí a my to společnými silami zvládneme. Vešli jsme do ordinace, sundali z Tonky oblečky, paní doktorka i sestřička se umívaly, měřily, vážily a povídaly si s naším vyspinkaným a spokojeným miminkem a o mne se v předtuše věcí příštích pokoušely mrákoty.

Uplakané oči
Manžel stál u dveří a já si dodnes nejsem jistá, jestli proto, abych nepopadla Toničku a neutekla, nebo proto, že celou situaci jistil. Klepaly se mi ruce a sondovala jsem, jestli není dvoje očkování najednou na naše malinkaté miminko moc, jestli jí nebude špatně, nemůže jí to ublížit a vůbec (a měla jsem ty tajně uplakané oči). Paní doktorka se na mne pátravě zahleděla, ujistila mě, že mimina očkování zvládají dobře, nemají většinou žádné komplikace a teploty postihují obvykle jen děti z lékařských rodin. Potom pronesla: „Tak jdeme na to, aby to měla maminka za sebou.“

Jenom kvíkla
A píchla Tonce nejdřív do jednoho stehna a hned nato do druhého, dcerka trošku kvíkla, uronila dvě slzy, ale hned potom se začala smát na sestřičku, která jí přes čerstvé vpichy lepila náplast. Mně bylo špatně od žaludku a připadala jsem si jako Herodes. Zvláštní je, že i přesto, že Tonička tuto proceduru absolvovala už třikrát, na paní doktorku nezanevřela a chodí k ní ráda.

Ulovený medvěd
V poslední době jsem ji ale začala podezřívat, že se nad mojí nervozitou baví. Sice jsem si naprosto jistá, že mám ideální miminko, ale člověk nikdy neví (už dvě moje kamarádky, které pokládají své potomky za ideální, byly odeslány na rehabilitaci). Například při poslední návštěvě byl zkoumán její motorický vývoj. Předesílám, že doma sama pevně sedí, jí v židličce a když se ocitne na podlaze, tak velice aktivně válí sudy. Ne tak u lékaře. Paní doktorka vzala Tonku za ručičky, že jí pomůže do sedu, aby se tedy na vlastní oči přesvědčila, že nejsem matka megaloman. Naše dítě však viselo jako ulovený medvěd (ano, i s tou svěšenou hlavou nazad).

Zadeček na stole
Byla položena, zářivě se na nás obě usmívala, ale otočit se na bříško? Vůbec. Paní doktorka se tvářila, jako že mi teda bude věřit, ale měla tak trochu nakyslý výraz, potomek se báječně bavil a mně trochu stoupal tlak. Ovšem nakonec jsem na své poťouchlé miminko vyzrála. Když jsem si šla pro vyplněný zdravotní průkaz a objednávací kartičku, jen tak mimochodem jsem Tonku přiblížila zadečkem ke stolu paní doktorky. Úplně samozřejmě si na něj sedla a ohromně jí zajímal hrneček s kávou a rozložené papíry. Paní doktorka se sice chvíli tvářila překvapeně, ale nakonec se na našeho vynalézavého potomka i usmála jsouc evidentně uchlácholena nejen uspokojivým vývojem motorickým, ale i duševním.

Rada na závěr? To, že je naše dcera pohodář, se nedá zevšeobecňovat, ale já plačící mimina u lékaře podezírám, že nepláčou ani tak bolestí, ale spíš vzteky, že je na nich pácháno něco, s čím až tak nesouhlasí. Takže motivujte a vydržte!