Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Pevný řád není všechno

Vychovávám duševní trosku
Z pravidelných kojících intervalů se stane kojení „furt“, koupete někdy mezi sedmou a půl desátou, protože vám prostě potomek vytuhne na vycházce v kočárku tak důkladně, že se probere v osm večer, a do postýlky mimino ukládáte v době, kdy dojdete k závěru, že už by mohlo opustit vaši postel a vyrazit alespoň na čtyři hodinky spát. Samozřejmě jsem v té době, kdy mě okolnosti a Toniččina paličatost donutily pevný řád poněkud rozvolnit, propadala trudomyslnosti a poraženeckým náladám. Nakonec se ještě přidal pocit, že ze své dcery vychovám duševní trosku, která nebude v životě ctít pravidla a obecný řád.

Přikrmování – cesta pokroku
Zlomilo se to v době, kdy jsme začali Toničku přikrmovat – ono je prostě pro všechny strany výhodné se v deset dopoledne zvednout od hry a donést před kojením svačinu, kolem jedné oběd, odpoledne zeleninu a před spaním kaši. A světe div se – po měsíci Tonka prostě usínala v půl jedenácté, ve čtyři odpoledne a na většinu noci kolem osmé. Mé srdce zaplesalo, jednak jsem se ujistila, že zase tak špatná matka asi nejsem, a jednak bylo poprvé za společný život možné něco plánovat – návštěvu lékaře, nákupy a třeba i kávu s kamarádkou v kavárně bez dětského koutku. Pohoda.

Pohoda netrvala dlouho
Samozřejmě, že přesně v době, kdy se můj životní rytmus definitivně srovnal s Toniččiným a zavládla harmonie a pohoda, přestala dcera spát po dopolední svačině, začala usínat v kočárku po obědě a vyžadovat večerní koupání v půl sedmé, aby stihla kaši a pohádku do sedmi. A já prostě rezignovala. Pravda, snažím se, aby chodila spát po obědě, protože vím, když se tak nestane, je pak celé odpoledne protivná a usne vyčerpáním ve čtyři, v pět se vzbudí, bolí ji hlava, mrčí a není s ní řeč, ale když prostě nechce, nechám ji, ať si tedy hraje. A doufám, že na to časem přijde sama, jako už přišla na spoustu jiných věcí.

A jakpak spinká?
Ono je to totiž tak, že se v nás usadil naprosto absurdní pud soutěživosti, který nás matky žene do nesmyslného poměřování našich dětí. Běžné otázky typu „A kolik přibrala od minulé prohlídky?“, „A jakpak je možné, že se ještě neotáčí na bříško?“, „Nepase koníky? A není opožděná?“, „V sedmi měsících ještě nesedí?“ bývají korunovány otázkou úplně nejstresovější: „A jakpak spinká?“. Spolumatkám si ještě dokážete postěžovat, protože s největší pravděpodobností také celé noci nespí, vstávají k plačícím miminkům, kojí jak vzteklé, jsou hubené a v posledním tažení, zatímco jejich potomci (bez kouska řádu v těle) prospívají, rostou a z kočárku v parku se na vás zubí s naducanými růžovými tvářičkami. Ale postěžovat si vlastní matce nebo, nedejbože, tchýni? Děs běs. Já mám naštěstí maminku osvícenou, která sice sem tam utrousila poznámku, ale když se přesvědčila, že Tonička viditelně netrpí, smířila se s tím, že řád prostě bude později, ale ty hororové historky, které jsem si od kamarádek vyslechla! Hrůza. Jen drobný příklad za všechny – maminka jedné z nich byla pevně přesvědčena, že je potřeba, aby její pětiměsíční dcerka po obědě spala. Kamarádka se sice snažila mamce vysvětlit, že potomek tento úkon tvrdošíjně odmítá, ale babička se nedala oblomit, po tři dny milé mimino nekompromisně v určenou dobu vrzla do postele a nechala „spát“. Po patnácti minutách usilovného řevu to vždy skončilo utěšováním zoufalého miminka v mateřské náruči. Nakonec to babička vzdala, ale komentář o nesystematickém přístupu a chybné výchově si stejně neodpustila.

Děti jsou chytřejší, než si dokážeme připustit
Pravidelnost prostě není samospasitelná. Pozoruji Toničku už rok a nezbývá mi než konstatovat, že jsou naše děti daleko chytřejší, než jsme si vůbec ochotni připustit. Stejně tak jako začala sedět až ve chvíli, kdy poznala, že to je nejvýhodnější poloha pro hru, jako se naučila pít kromě mléka i ředěný ovocný džus, protože po něm prostě nemá žízeň, budí se v půl deváté a večer zalehne v sedm.

Rada na závěr: bude už trochu tradiční, ale opakování je matka moudrosti: obrňte se trpělivostí a věřte v mimiňákovský „zdravý rozum“. Když se budete alespoň trošku snažit, potomci na výhody jistého řádu přijdou dříve či později sami.