Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Nemusím být u všeho

Asi jsem nezodpovědná matka, ale představa, jak s porodními bolestmi dorazím na příjem a rovnou vrazím porodní asistentce do ruky papír, kde mám bod po bodu sepsáno, jak budu rodit (tedy vytvořím detailní popis činnosti, kterou jsem nikdy neprovozovala) a místo toho, abych se klidně svěřila do péče vyškoleného personálu se budu stresovat tím, že vynechali nějaký můj naplánovaný požadavek, mne děsila ve snech. I přes tento můj naprosto nemoderní přístup jsem porodila bez léků, přirozeně a docela spokojeně. Tato zdánlivá laxnost ale vyprdnutím potomka skončila.

A peklo začalo
Rozhodla jsem se totiž, že budu dokonalá matka, která dceři nic důležitého neupře a poskytne jí veškerý komfort, jak jen bude v mých silách. A přesně ve chvíli, kdy jsem se tak rozhodla, začalo peklo. Existují totiž spousty chytrých knih a článků, co byste měli dělat s miminem, aby prospívalo, motoricky se rozvíjelo a vůbec z něho vyrostl ideální jedinec.

Plavání? Nikdy!
Tak ze všeho nejdřív jsem četla o vhodnosti plavání s miminky. Báječné, říkala jsem si, to mě bude bavit a Toničku určitě taky. Vyhledala jsem tedy nejvhodnější „plavací“ kursy v Brně, vyzískala tuny výborných referencí od spokojených matek a začetla se do provozního řádu. A zjistila, že plavat teda nebudeme. Jsem sice matka všehoschopná, ale představa, jak strkám svému miminečku hlavu pod hladinu (byť pod odborným dozorem) mě natolik děsila, že jsem tuto aktivitu zbaběle vzdala. Co teď?

Setkání s miminy
Tonička dorostla do věku, kdy se strašně chtěla hýbat, ale ještě jí to moc nešlo a velice ji bavilo, když jsme s ní všelijak manipulovali, houpali, dělali letadlo a podobně. Cvičení s miminky se mi tedy jevilo jako správná alternativa – potká se s jinými miminy, bude mít nějakou změnu v pravidelném denním rytmu a hlavně, myslela jsem si naivně, okouká od jiných dětí motorické novinky. Naše drahé miminko se totiž kolem sedmého měsíce sice plazilo jako záškodník a válelo sudy, ale odmítalo si sednout. Ve chvíli, kdy se propracovalo ke kýženému předmětu, otočilo se na záda a v žádném případě si nehrálo na bříšku. Najít vhodný kurs, kde by ještě bylo místo, se nakonec ukázalo jako náročná detektivní práce, ale nakonec se zadařilo.

Je to záhada
Našla jsem zařízení, kam jde dojet s kočárkem přes park, cvičilo se po svačině, vše se tedy zdálo být úplně ideální. Toničce jsem zabalila tepláčky, svačinu a plna očekávání vyrazila. Ještě musím udělat drobnou odbočku – je mi záhadou, jak to dělají jiné matky, ale já chodím všude buď úplně pozdě, nebo v minutě dvanácté a vůbec netuším, jak tomu zabránit. Ukázalo se totiž, že je úplně jedno, v kolik hodin vstaneme a dokonce vůbec nepomáhá ani to, když si jasně vytyčíme hodinu odchodu – vždycky vyjdeme později a pak se stresujeme. Takže i přes park na první hodinu cvičení jsem se za kočárem hnala s jazykem na vestě a ještě u toho stíhala Tonce líčit, jaká to bude báječná zábavka. Doběhly jsme minutu před začátkem, zaplatily kursovné, nasadily cvičební obleček a zapojily se.

Naše placka
Zarazilo mě, že jediný, kdo se na nás tváří mile, byla paní, která s námi jela výtahem (taky pozdě), ale snažila jsem se vypadat vstřícně. Cvičení byla docela zábava – paní cvičitelka měla na klíně velkého panáčka, kterého dětem představila, k jednotlivým cvikům připojovala říkanky (které jsem já, špatná matka, nikdy neslyšela a ostatní je nadšeně předříkávaly s ní) a miminka to evidentně docela bavilo. A pak došlo na volnou zábavu – dětem byly do místnosti přistaveny kostky, skrz které jde prolézt jako branou, dlouhý látkový tunel, klouzačka a podobně. Všechna ostatní mimina se neohroženě vrhala na atrakce a naše placka si vzala červený míček, zakousla se do něj, lehla si na zádíčka a pozorovala okolí. Ty pohledy ostatních matek!

Nenásilí?
Rezignovaně jsem seděla vedle své dcery a snažila se ty odsuzující pohledy nevnímat, hladila jsem ji po bříšku a pozorovala ostatní děti. Po chvíli k nám dolezl blonďatý chlapeček, sebral Toničce balónek, sedl si a strčil si ho do pusy. Tonka vykulila oči, otevřela pusu a evidentně naprosto v šoku hleděla na agresora. Hlavou mi proběhla historka z mého dětství – když mě maminka vyzvedávala z jeslí, sestra si stěžovala, že jsem bouchla Honzíka kostičkou. Maminka se tedy optala proč a dostalo se jí odpovědi, že mi Honzík bral hračky. Moje maminka vychovávající k nenásilí mě ujistila, že jsem udělala dobře, a až mi zase bude někdo něco brát, mám ho praštit pořádně. Potlačila jsem chuť Tonce poradit, ať klukovi jednu flákne, a jen jsem jí řekla, ať si míček vezme prostě zpět, přece si nemůže nechat brát hračky.

Hrdinná dcera
Tonička si nakonec našla jiný, a když viděla, že se chlapeček zase blíží, chytla míček oběma rukama a se zarputilým výrazem jej odmítla vydat. Za toto své výchovné působení jsem sklidila tak odmítavé pohledy, že jsem pak celou cestu domů zvažovala, že nás z kursu odhlásím. Abych nebyla tak negativistická – matky z tohoto cvičení se znaly dlouho, předpokládám, že spolu chodily už na těhotenské cvičení, a my s Toničkou jsme byly prostě za vetřelce.
Po dvou návštěvách jsme začaly chodit v jiný den a s jinými dětmi, obě nás cvičení baví a tento týden moje hrdinná dcera prolezla i velkým tunelem.

Rada na závěr? Pokud vkládáte do kolektivních aktivit s miminkem do jednoho roku moc velké naděje, asi budete zklamáni, ale vytrvejte. Pro miminko je to vítaná zkušenost a pro vás změna.