Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Nejlepší dárky jsou ty nejhorší

Byla jsem pevně rozhodnuta zakoupit nějaký hudební nástroj, třeba dětský klavír, aby si hrála na svém a nechodila ničit tátovy kytary. Dokonce se mi o tom podařilo přesvědčit manžela. Protože si nedá vymluvit, že vlastním úplný a dokonalý hudební hluch,vyrazil pro milý nástroj raději sám.

K narozeninám rozdvojku?
Já mezitím koupila úžasný balicí papír a s nadšením čekala, co přinese. Přinesl rozdvojku. A tvářil se hrozně. Tvrdil, že všechny dětské klavíry (tedy takové, na které je schopno hrát roční dítě) jsou děsivě falešné a on ničím takovým nebude ničit sluch svého potomka. Když jsem pátrala po účelu rozdvojky, bylo mi oznámeno, že čas od času hrají s Toničkou na Clavinovu, která je ale zapojena ve stejné zásuvce jako počítač a většinu dne je proto vypnuta. Dcera chodí mačkat jen hluché klávesy a tak když Clavinovu trvale zapojí, vyřeší tím problém s hudebním nástrojem i se sluchem. A bylo. No jo, jenže co s tím dárkem?

Já se ráda houpala…
Zapátrala jsem v paměti a vydolovala starou zálibu v houpačkách.

Nikdy jsem ji sice doma neměla, protože v panelákovém bytě jaksi nebylo kam ji nainstalovat. Náš byt se k instalaci vhodný jevil, tak jsme jednu zakoupili.

„Nejedlá“ rekvizita
A nastal narozeninový den. Sněhová kalamita byla samozřejmě v plném rozpuku a já vyrazila s Toničkou pro dort. Objednala jsem takový, o kterém jsem byla přesvědčena, že ho sice moje dítě moc jíst nebude (protože přece nejí sladké a dává přednost zdravému ovoci), ale alespoň se jí bude líbit a já ho pak prostě dojím. Vlastně jsem milý dort vnímala jako povinnou rekvizitu, která se dětem kupuje jen kvůli památeční fotografii a tetičkám ke kávě.

I přes děsivé kodrcání závějemi dort transport z cukrárny domů přežil, nainstalovali jsme na něj svíčku, zhasli a Toničce ho předložili. Chvilku byla překvapená, pak si na něj sáhla, ulomila malý kousek a strčila ho do pusy. A pak to začalo. Máchala rukama, smála se a dožadovala se své vlastní porce. Naivně jsem si představovala, jak ji budu decentně krmit lžičkou, manžel pořídí pár fotografií a potom čisté a načančané miminko posadíme do houpačky a budeme se dojímat nad tím, jací jsme šikovní a jak nám ten rok rychle uběhl. Houby.

Po kom to dítě je?
Jen co kousek dortu přistál na Tončině talířku, vrhla se po něm a obouruč si ho cpala do pusy. Byla úplně umatlaná a úplně nejspokojenější. A já úplně v šoku. Nikdo z naší rodiny na sladké nebyl a když jsem do sebe v posledním trimestru těhotenství cpala palačinky, připisovala jsem to potřebě rychlé energie, protože byla zima a navíc bydlíme v pátém patře bez výtahu. Když jsem ale viděla svoje dítě s kusem dortu v každé ruce a šlehačkou ve vlasech, trochu jsem své tehdejší mínění poopravila – porodila jsem fanatického milovníka dortů!

A houpačka? Došlo na ni až za pár dní a dneska už je pravidelnou součástí odpoledního hraní.

Závěr? Když vaše dítě ochotně obědvá dušenou zeleninu s rýží, svačí bílé jogurty a snídá chleba s lučinou, neznamená to, že pořádný krémový dort nebude tím nejlepším narozeninovým dárkem!