Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Miminka rostou tak rychle

Když byla Tonička malá, nedělala nic. Teda, samozřejmě, že jedla, kakala, čůrala, spinkala a plakala. Jak týdny pokračovaly, začala víc reagovat, smát se, hrát si s hračkami a zkoumat okolí. Ale přiznejme si, doma toho zas tak moc na průzkum pro ještě nelezoucí mimčo není. Většinu domácího času tráví Tonička na povlaku na polštář (a taky pod ním a vedle něho) na posteli, hraje si, otáčí se všemi směry a kouká kolem sebe. Případně na hrací dece, kde tahá za všechno, co se jí houpá nad nosem.

Táta, máma, nuda…
Když už není zbytí (rodiče se potřebují najíst…) je přikovaná v kosmickém houpadle – sedátku, které vibruje a hraje. Kam Tončino oko ze všech zmiňovaných míst dohlédne, jsou buď knihy, nebo obrazy, nebo máma s tátou, případně stůl.

Hurá za králíčky!
Když jsem sama doma a potřebuji uvařit, vezmu Tonku do kuchyně – to už je zajímavější. Mimino se povaluje v cestovní postýlce a pozoruje. Ale i to jednoho časem omrzí. Nedávno jsem jí ukázala dva zakrslé králíky, kteří u nás bydlí – prohlédla si je, pohladila na hlavičkách a oni jí očuchali prstíčky. No, taky nic moc zábavka. Bylo by asi zajímavější, kdybych Tonku nainstalovala přímo do králičí klece, ale to mi mateřská bdělost a ostražitost nedovolily. Stejně čekám, že klec bude první místo, kam se moje dcera vydá, až začne lézt, tak proč zbytečně předcházet událostem.

Brouci a mravenci
S výletem k babičce na prázdniny ovšem nastala změna. Sice jsme nevyrazili do bůhvíjaké divočiny, ale je tam travnatý dvorek (takže mravenci, brouci, motýli, vosy a včely), potok s malými rybičkami a dvěma kachnami, spousta kytiček a tři drozdi, kteří se vůbec nebojí lidí a jsou na mimino zvědaví minimálně stejně, jako ono na ně. Chviličku jsem si myslela, že moje městské miminko nebude mít výzkumnické tendence a bude se držet na dece dál od všeho neznámého, ale omyl! Jen jsem ji položila, už byla na bříšku a zvláštním žížalím způsobem se propracovala až na trávník, do kterého zaryla nejdřív nos a potom ručičky.

Nejšpinavější mimčo
Smála se, škubala lístečky, cpala si je do pusy a bylo to nejspokojenější a nejšpinavější miminko široko daleko. Pak jsem ji sice musela opláchnout pod proudem tekoucí vody, ale to na jejím spokojeném výrazu nic nezměnilo.Vlastně se z ní stal daleko intenzivnější výzkumník než doma. Když jsme ji vzali s tátou na výlet v nosítku (jeli jsme přes řeku přívozem s panem převozníkem a já se bála, že by v kočárku zbuchla do vody) nechtěla nechat se jako obvykle nosit „bříškem na bříško“, museli jsme ji tentokrát otočit čelem, aby všechno viděla, a průběžně jí do rukou dávat kytičky, stébla trávy a lístečky, aby měla co zkoumat a co strkat do pusy. Na pana převozníka se široce usmívala a na vodě se jí evidentně líbilo.

Na prázdninách u babičky mimino zbuclatělo, opálilo si nos, kousl ho komár a pojedlo několik hrstí trávy, hlíny, broučků a listí (zvlášť chutná je levandule, těsně následovaná sedmikráskami) a stala se z ní odvážná holčička.

A rada, spíše povzdech na závěr? Miminka strašně rychle rostou a dříve či později se propracujete k naprosto rozpolceným pocitům: budete lavírovat mezi neutuchajícím nadšením z pokroků vašeho dítěte a hrůzou z toho, že za chvíli bude úplně velká holka a už vůbec vás nebude potřebovat. Ach jo.