Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Mě začne děsit každá změna

Zachvátila mě panika
Panika mě nezachvátila ani tak proto, že se mi změní život (tato změna patřila mezi ty očekávané s optimismem), ale protože jsem naprosto netušila, co se s takovým miminkem vlastně dělá. Maminčino ujišťování, že novorozenci jen jí, spí, pláčou a kakají, se mi zdálo nějaké podivné. Měla samozřejmě pravdu, ale rozhodně to neznamenalo, že by panika opadla.

Strachů přibývalo
Když jsem porodila, bála jsem se, jestli bude Tonička úplně zdravá, pak zas jestli se o ni budu umět postarat, co se bude dít, až nás pustí domů a tak. A jak rostla, strachů přibývalo. Hodně velký strach jsem měla z cestování, bála jsem se, že Tonka nebude moc společenská, nebude na návštěvách u babiček spát a tak. Tonka je naprosto společenská a obě babičky, stejně jako dědečky, zahrnula mezi své lidi a ráda je vidí.

Pučmeloun i suverén
Potkává se s nimi tak jednou za měsíc, což je pro tak malé mimino asi dost dlouhá doba, takže se první hodinku tváří jako pučmeloun. Pak si ale vzpomene (nebo se nechá umazlit) a je z ní zase rozesmátý suverén. Se spaním je problém, jak doma usíná v sedm a budí se ráno po osmé, u babiček se budí několikrát za noc a pláče tak intenzivně, že už mě několikrát přinutila nastěhovat si ji do postele.

Noční můra
Sice to moc nepomohlo, ale alespoň jsem to měla k nešťastnému miminku blíž a dělala jsem jí společnost. Zavádění příkrmů byla další taková solidní noční můra, přišlo totiž v době, kdy jsme se naprosto luxusně rozkojily, obě nás to bavilo a představa, jak do svého sosáku dostává cokoliv na lžičce, byla zcela absurdní. Na kaše, zeleninu a ovoce přešla naprosto samozřejmě a dneska dopoledne jsem ji přistihla, jak využila mé chvilkové nepozornosti, dolezla ke stolku v obýváku, postavila a snědla dvě třetiny zbytku vánoční štoly, kterou mí rodiče přivezli jako suvenýr z předvánočních Drážďan.

Jsem uzlík nervů
Tak bych samozřejmě mohla pokračovat: přes strach z kojení se zuby – máme čtyři a nekousla mě nikdy, asi správně tušila, že jednou kousne a půjde od válu, přes obavy z přesunu z hluboké korby do sporťáku, z první vyjížďky bez mámy, ze začátku lezení – jsem prostě chodící uzlíček stresu a nervů. Jediný, kdo je naprosto v pohodě a přechází plynule z jedné vývojové fáze do druhé, je moje dcera. Vypadá to, jako by si prostě řekla, fajn, už jsem velká, je čas… (dosaďte si), učiní tak a je naprosto překvapená, že já slavím.

Brutální dárek
Zatím největší strach jsem měla z odstavení. Kojila jsem téměř rok a poslední dny jsem si už říkala, vzhledem k tristnímu stavu svých zubů a kostí, o vlasech a nehtech nemluvě: dám Tonce trochu brutální dárek k prvním narozeninám – prostě ji definitivně odervu a bude to! Ale stejně jsem váhala. Namasírovaná všemi knihami o pozitivních vlivech dlouhodobého kojení jsem byla přesvědčena, že jsem sice dceři dala, co jsem mohla, ale třeba by to ještě chvilku šlo… Znáte to. A pak ten pocit, že dokud bude Tonička sosák, bude tak nějak déle moje malinkaté pidimiminko. Ach jo.

Vínko to vyřešilo
A potom přijeli na vánoční návštěvu moji rodiče, večer se trochu popíjelo výtečné moravské červené a ráno mě ani nenapadlo uvažovat, jak to dcerce vysvětlím. Tatínek šel kolem pokojíčku, slyšel, že si něco povídá, z postýlky ji vyndal, s maminkou ji přebalili, nacpali kaší, oblékli a vyrazili na vycházku do parku. Spokojené červenolící miminko mi vrátili zpět až v půl dvanácté a vůbec se netvářilo, že by si soslo.

Přestala jsem kojit
No vida, řekla jsem si, znamení! A přestala jsem kojit. Chvilku jsem byla hrdinka a pochlapená matka, nakonec jsem ale usedavě plakala na všech ramenou, která se nachomejtla a hrozně moc se litovala, že jsem špatná matka, že z Toničky bude vystresované miminko a bude si myslet, že už ji nemám vůbec ráda. Prd. Tonička se tváří, že změnu nezaznamenala – spát chodí i bez kojení, úplně samozřejmě pije z hrnečku pokračovací mléko, není ve stresu a vztah ke mně také nijak výrazně nepřehodnotila.

Postřeh na závěr? Děti proti všem předpokladům prostě samozřejmě rostou a jediný, kdo má z jejich změn strach, jsme my, vystresované matky.