Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Matka, která to vzdá, je na prd

Kausa „kalhoty“
Za celé těhotenství jsem přibrala jen dvanáct kilo a ty se s porodem a následným šestinedělím vytratily. Inu, pravila jsem manželovi, je čas koupit mi nové kalhoty. Myslela jsem si, že prostě vyrazím do města, projdu pár obchodů a bude. Omyl. Zásadní problém nastal s kočárkem – jednak jsem své rozhodnutí o obnově šatníku pronesla v březnu – byla zima a Tonka cestovala v kočáru v beránkovém fusaku a několika zateplených vrstvách a jednak se s kočárkem do většiny obchodů s oblečením nedá zajet

První a poslední radost
Manžel sice obětavě čekal s miminem venku, ale kupte si sama kalhoty, když se stále ještě vidíte jako malý hroch, ačkoli jste se smrskla na velikost 38. Kalhoty nakonec mám, ale získat je mi trvalo skoro tři měsíce. To byla první a na dlouhou dobu poslední radost.

Šťastný křeček
Vlastně ne tak úplně. Hodně dlouho mě nejvíc těšilo kupovat oblečky pro Tonku. Až do podzimu extrémně rychle rostla, takže všechno, co jsem jí koupila, unosila a strašně moc jí to slušelo. Dělala jsem si samozřejmě radosti i netextilní – v létě jsem vymetala trhy a kupovala jahody, borůvky a podobné pochutiny a v noci, když mimino usnulo, je přepařovala horkou vodou a přes vyžehlené kapesníky z nich lisovala šťávy, kterými teď zpestřuji Toničce jídelníček. Ten pocit, když jsem s rukama zapráskanýma od borůvek ve dvě v noci stála nad plným mrazákem! Připadala jsem si jako nakapsovaný křeček.

Načechrala jsem se
No jo, ale tím to na dlouhou dobu skončilo. Člověk se od rána do večera motá kolem mimina, kojí, vaří, uklízí, vymýšlí si zábavky a když má chvilku volno, stačí se tak maximálně bleskově osprchovat a najíst. A ve chvíli, kdy si k puse přiblíží hrnek s kávou, potomek se probudí a celý vyspinkaný a plný sil se dožaduje pozornosti a spousty kreativní činnosti. Takže jsem v tom každodenním shonu nějak pozapomněla na sebe a na to, že když si nebudu občas dělat radost, zblbnu, budu nešťastná a depresivní matka. Tak to ne, řekla jsem si rozhodně a vyrazila na kosmetiku, koupila si nový parfém, krém, malovátka a úplně rudý lak na nehty. To bylo v srpnu. Načechrání vydrželo do podzimu.

Rezignovala jsem
Začala být zima, zkrátily se dny a moji kamarádi definitivně přestali navštěvovat kavárny se zahrádkami a stáhli se do vytopených hospod. Vzali mi tím poslední možnost „dospělé“ komunikace a na mě padla samota a smutek. Chvíli jsem své rozpoložení přičítala zvyšující se únavě (čím víc je Tonička akční, tím víc já melu z posledního), pak jsem muži vyčetla, že je to všechno jeho chyba (taková mladá, krásná a inteligentní a musím sedět doma) a pak jsem se prostě smířila se svým bědným osudem a rezignovala na všechny malé radosti. Převládlo prosté přesvědčení, že už mě nic hezkého nečeká a budu se prostě muset radovat jen tak sama od sebe. Což o to, vždycky jsem byla mistr improvizace – tohle přesvědčení mi vydrželo měsíc.

Zase jsem hvězda
Pak jsem zjistila, že moje dcera vyrostla z pyžamek, a vyrazila jsem doplnit zásoby. A jak tak projíždím mezi regály, padl mi do oka svetr. Černý, se širokým límcem a knoflíky. Zabrzdila jsem kočár, ten sympatický svetr sundala z tyče, našla pyžamka s nápisem Nejlepší mimino ve městě, zaplatila obé a odjela domů. Večer v obýváku jsem manželovi poreferovala o novinkách a na závěr jsem řekla: „Koupila jsem Pidi o číslo větší pyžamka a sobě o číslo menší svetr.“ Na recenzi jsem ani nečekala. Koupila jsem si totiž tak úžasný kousek, že se z rezignované matky prostě zase stala hvězda. Manžel se samozřejmě zářivě usmíval a glosoval to poznámkou, že pořád říká, že jsem hubená a ať jdu sníst tu večeři, kterou uvařil.

Rada na závěr? Rezignovaná matka je matka na prd. Nebavíte nejen sama sebe, ale ani to mimino (o životním partnerovi nemluvě). A pamatujte si – každý den je dost vhodný na to koupit si o číslo menší svetr!