Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: I jídlo je pěkný adrenalin

Moje milující a obětavá matka rodná totiž vařila. Do zásoby. Omáčky, polívčičky, masíčka a podobné pochutiny a při jejich přípravě strávila v předmětné místnosti tři dny. Zmrzlá jako drozd, a to měla několik vyteplených vrstev a dvoje teplé ponožky. Když jsme nastěhovali Toničku domů, zdálo se, že do kuchyně chodit nemusí, tudíž k úhoně mrazem nepřijde (co taky chcete sosákovi vařit, že), ale nedošlo mi, že manžel bude také někdy muset do práce a já, logicky, do kuchyně, protože smrt hlady není zrovna nejpříjemnější.

Nereálné představy
Tak dítě odložit do postýlky, odběhnout, jídlo připravit, sníst a k usmívajícímu se miminku se vrátit, řeknete si. Jasně. S jinými miminky možná, ne tak s Tonkou. Ta prostě odložit nešla. Věrna své utkvělé představě, že není holčička, ale klokan, který bez mámy zahyne bědnou smrtí, při styku s podložkou spustila takový řev, že by se mi hned první sousto v krku vzpříčilo. Nezbylo tedy, než ji brát s sebou. A nastal další problém – se zvědavým miminem na ruce si neuvaříte ani čaj. Nakonec každá moje cesta za potravou začínala odložením dítěte (řev), namotáním několika metrů mimiňákovského šátku na sebe (řev nabírá na intenzitě), instalace potomka (už jen pofňukávání), navlečení teplého svetru (dítě usíná a začíná slintat) a konečně kýžená kuchyň. Pravidelně následovalo zjištění, že spokojená Tonička spí, ovšem tak nešťastně, že jí zpod šátku vykukuje kus hlavy nebo obličeje, není tedy možné jíst nic jiného než studenou kuchyni, pak drobky s děťátka smést a skvrny otřít plenou, případně navlhčeným ubrouskem.

Pestřejší jídelníček – zelenina
S příchodem pozdního jara jsme začali Tonce zpestřovat sosání první zeleninou. Tu ještě konzumovala u mě na klíně, ale v létě už tento systém začínal být natolik neúnosný, že potomek putoval nekompromisně do dětské stoličky. Udělám malou odbočku o motivaci mimin – stoličku jsme dostali od dědečka, je to taková ta úplně klasická stará dřevěná stolička, rozložitelná na hrací stolek, ve které jsme za mlada sedávali i my a kterou dědeček opravil, vyčistil a natřel na červeno. Přivezli jsme ji domů a umístili tak, aby ji Tonička měla na očích a strašně moc se do ní těšila. Několikrát jsme ji do stoličky zkusmo posadili s ujišťováním, že je pro velké holky, které umí papat lžičkou. A ejhle – motivace zabrala a naše pyšné dítě do sebe v tomto zařízení nakonec vzorně nasoukalo i to, nad čím na klíně ohrnovalo nosík. Stolička stála v kuchyni. To, co dcera vyházela z misky nebo sestřelila v letu ze lžičky, se jednou za čas prostě setřelo z podlahy (zeď časem znova vymalujeme) a byla pohoda. Jenže pak uhodily mrazy. Tak velké, že mi šla v kuchyni pára od pusy, i když se zrovna peklo. Do takové teploty jsme Tonku nemohli vyhnat. Koupili jsme tedy nový stůl a jídelní prostor přestěhovali do obýváku a dceru posadili k němu, aby se naučila stolovat jako slušný člověk.

Následky pestřejšího jídelníčku – pestřejší koberec
Což o to, ono ji to baví, ale nějak jsem si neuvědomila, že v životě kojencově nastává okamžik, kdy chce jíst sám a sám také ručičkama zkoumá strukturu předkládané krmě. Ten okamžik přišel a žádná velká legrace to není. V obýváku je totiž koberec. Tmavě modrý. S nízkým chlupem. Přesně takový ten typ, který vyluxujete a vzápětí na něm vidíte i to, co byste na jiném ani lupou neobjevili. Kaše z něj jde odřít houbičkou na nádobí, zbytky masa, těstovin, zeleniny a brambor vyluxujete nebo posbíráte, ale banán? Ani omylem.

Každý problém má své řešení
A hádejte, co Tonička úplně nejradši hází po zemi? Tedy, abych byla přesná, banán vcelku, který dostává za zásluhy, většinou sní bez větších nehod, ale banán rozmačkaný s jiným ovocem, který občas svačí, je výzva. Jednak zkoumání struktury – do misky ponoří úplně celou ručičku, chvíli se v banánové hmotě ňahňá a potom celou hrst nabere a kydne s ní na stůl, prstíkem vytváří ornamenty, prostíráním rozetře a shrne na podlahu, a jednak pro svou přilnavost – prostě jí na těch packách drží, tudíž se s ním dají dělat zajímavé pokusy. Po dnešní svačině jsem začala vážně zvažovat, že koupím omyvatelnou zimní kombinézku, Tonku do ní utemuju, vykážu jí zpátky do kuchyně a budu mít klid.

Rada na závěr? Nevím jak vy, ale já jsem smířená s tím, že až dítě vyroste, prostě vyměním zničené bytové vybavení. Kdybych se měla stresovat z každého fleku, který Tonička vytvoří, asi bych zešedivěla. Nakonec každá taková adrenalinová svačina, oběd nebo večeře, je dobrým tréninkem sebekázně a sebeovládání na pozdější léta, protože jak tak pozoruji temperament své dcery, zničený koberec je teprve začátek.