Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Dětský koutek neochrání děti – před dětmi

Nejlepší káva v dětském koutku
S velkými obavami, zda konečně zakotvíme, jsme se vydaly k mé oblíbené kavárně s nejlepší kávou ve městě. Barman nás uvítal s úsměvem a sdělením, že otevřeli v oddělené místnosti dětský koutek, kde je koberec, dlouhý stůl a momentálně jen dvě ženy s jedním dítětem. Mé srdce zaplesalo!

Před tsunami bylo moře také klidné
Tož jsme se usadily, odstrojily děti a vypustily je na zmiňovaný (a úplně čistý) koberec, objednaly si láhev červeného a tu výbornou kávu (a jako bonus obdržely džbán s vodou) – a začalo peklo. Netuším, jakou máte zkušenost, ale kdykoliv přijdu do prázdného obchodu nebo kavárny, vzápětí se nahrne dav a já se začnu bát ušlapání. K mé hrůze nastala tato situace i v dětském koutku mého oblíbeného podniku. Najednou přišla skupina asi šesti matek, zasedly a jejich potomci naprosto ovládli prostor. Tonička se takticky stáhla z bojiště a pohybovala se střídavě pod mýma nohama a střídavě na mém klíně a kamarádčin dvouapůlletý Dušan se chvíli aklimatizoval, pak našel mašinku a vysokozdvižný vozík a placatil se mámě na dohled. Nakonec i jeho ostatní děti atakovaly tak usilovně, že se hraček vzdal a šel se schovat do stanu s míčky. Marně. Zbořily mu ho nad hlavou. Z dětí napohled hodných se totiž stala velice výkonná demoliční četa a já jsem po necelé půlhodině litovala, že jsme si milého vína nedaly jen decku a nemůžeme tedy urychleně vyklidit pozice.

Děti začaly úzce spolupracovat s jednoznačným cílem srovnat celý dětský koutek se zemí. Pobíhaly, křičely, házely hračkami a míčky, lezly po sobě a nejvíc se bavily činnostmi, které rozhodně nejsou pro ně určeny. Příklad?

Pokárala mě, že má nezvedeného kluka
Několik chlapců se snažilo narvat plastový semafor do zaslepené zásuvky tak dlouho, až se jim to podařilo a semafor opravdu ze zásuvky pevně trčel. Nato zvedla jedna z matek oči, přerušila dialog s kamarádkou a velmi protektorským hlasem se optala, copak to synek dělá. Chtěla jsem ji uklidnit ujištěním, že zásuvka je opravdu pečlivě zaslepena. Opáčila, že to je jedno, ale že se její syn stejně nesmí učit strkat do zásuvky cokoliv. Chvilku jsem si připadla, jako když mě plísnívala soudružka učitelka ve druhé třídě základní školy za nějaký zvlášť odporný přečin.

Z cizího chutná líp
Takže jsme s Jaruškou pily víno, hlídaly naše a občas i cizí děti, krmily svoje a občas i cizí děti (Tonička moc chtěla piškot, otevřela jsem tedy krabičku, kterou usilovně dolovala z mé kabelky, podala jí laskominu. Přišla další holčička, že by si taky s dovolením dala, a tak se holky docela demokraticky podělily. Mamince dotyčné holčičky to bylo evidentně trapné, snažila se nabídnout své dceři něco z vlastních zásob, ale znáte to – z cizího chutná líp). Nakonec byla láhev dopita, přiblížila se hodina odjezdu Jaruščina vlaku, sbalily jsme tedy děti a sebe a vyklidily pozice. Musím se přiznat, že hlava mi třeštila ještě druhý den ráno a Tonka nový zážitek vyspávala dva dny. V šoku a otřesena jsem pravděpodobně byla hlavně proto, že je Tonce teprve rok a kromě cvičení moc do společnosti jiných dětí nechodíme. Netušila jsem tedy, jaký hluk dokáží vyvinout a jak moc jsou usilovné v činnosti, pro kterou se zrovna rozhodnou.

Normální jsme byly my
A také mě překvapily matky, které vypustí děti, dají si kávu a úplně v klidu si spolu povídají, aniž své potomky sledují, případně lehce krotí. Byly okamžiky, kdy jsme se na sebe s kamarádkou dívaly dost zoufale a venku na čistém vzduchu jsme se musely vzájemně ujistit, že normální jsme tentokrát byly my dvě. Ačkoli jsme totiž popíjely vínko, měly jsme své potomky pod neustálým dohledem, aktivně jsme se podílely na jejich hrách (když jsme byly k tomu vyzvány) a ani Dušan ani Tonička neječeli, neplakali a nic nekalého nečinili.

Rada na závěr? Asi si budu muset zvyknout na to, že můj přístup není zcela většinový a abych se nezbláznila, budu se muset naučit třeskuté tolerantnosti vůči jiným výchovným konceptům. Ale bude to zatraceně těžká práce.