Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Děti jsou téměř nerozbitné

To nejhorší je nejlepší
Neodleze si hrát s kostičkami nebo něčím stejně bezpečným. Ona prostě doleze na práh, důkladně se rozhlédne, zamyslí se nad tím, který z dosažitelných předmětů je nejméně vhodný na trénování a neomylně se k němu vydá.

Mimi mezi deskami
V úvodní fázi vstávacích pokusů byly oblíbené květináče těsně následované skleněným stolkem s gramofonem. Květináče tolik nevadily – květiny, které u nás bydlí, nejsou jedovaté a miminkovské útoky snášejí s celkem stoickým klidem. Ne tak gramofon.

Na samotný přístroj si Tonička sice netroufla (mé důrazné a několikrát opakované ne mělo úspěch), ale poté, co ze všech stran důkladně opatlala skleněný stolek, vyndavala z papírových obalů a jala se zkoumat jednu gramofonovou desku po druhé.

To, že je mohla definitivně zničit, je sice hrozné, ale z hlediska zdravotních rizik je zásadnější fakt, že dostane-li se miminko na hromádku gramofonových desek, které kloužou, ztratí poslední zbytky rovnováhy a padá. A hádejte kam?

Výstup na klavír
No jo, hlavou na okraj skleněného stolku. Sice jsem ji stihla včas chytit (několikrát), ale když se gramofon a desky odstěhovaly mimo Tončin dosah (na klavír), je stoleček to nejoblíbenější místo. Teď už pod ním sice jen občas leží, ale ty pohledy, které vrhá nahoru… Konce nechci ani domýšlet.

Krabice místo žebříku
Další na řadě byla krabice s hračkami. Několikrát ji na sebe celou zvrhla, aby nakonec milá krabice skončila dnem vzhůru a naše miminko si na ní trénovalo pružení svých kolínek. Bezpečná hračka, řeknete si, ale to jste na omylu – krabice totiž podjíždí.

A protože se Tonka zkrátka odmítá pustit (čehokoliv, čeho se zrovna drží), několikrát si pěkně natloukla nos o podlahu, protože prostě nebyla tak rychlá, aby potměšilé krabici stačila. A pak si jednoho krásného odpoledne krabici zarazila o komodu a postavila se. A sakra, zakleli jsme oba s manželem a začali se obávat věcí příštích. Právem.

Pád? Jedině na hlavu!
Ono totiž miminko, které jenom pololeží, případně klečí a snaží se všemožně zvednout zadeček z podlahy, ještě uhlídáte (a když ne úplně, tak pád z takhle minimální výšky není nikterak fatální), ale miminko, které stojí a jako oporu používá cokoliv, co ho napadne, se už opravdu ocitá téměř v ohrožení života.

Pro upřesnění musím dodat, že naše dcera sice už pevně stojí, ale stále se jaksi neobtěžuje začít používat zadeček pro sezení, takže v situacích, kdy stoj vzpřímený se stává neudržitelným, nepadá do sedu, ale na hlavu.

Nácvik? Zbytečný
Snažila jsem se přistoupit k problému přežití své dcery vědecky – prostě jí to vysvětlit. Ležela na zádíčkách, cucala dálkové ovládání (nová oblíbená hračka) a zdálo se, že pozorně poslouchá, když jí líčím, že každé správné miminko se pustí kraje postele jednou ručičkou, pokrčí kolínka a snaží se dosáhnout na podlahu. Druhou rukou se pustí až ve chvíli, když je bezpečně na zemi. Zvedla jsem ji a snažila se o praktický nácvik. Zrovna, když se Tonička disciplinovaně pouštěla jednou rukou postele, přišel manžel, ona se otočila a radostně zbuchla přímo na nos.

Dcero, podcenila jsem tě!
Rezignovala jsem a smířila se s trudným osudem neustále pobíhající a vynervované matky, utěšována představou, že si prostě párkrát namele čumák a bude si to pro příště pamatovat. V tomto bodě jsem se nemýlila, jen jsem trochu podcenila kombinační schopnosti své dcery.

Její další pohybový vývoj se totiž vydal dvěma různými směry – o postel, police v knihovně a stůl se zvedá neohroženě dál, ale jen v případě, že jsem na dosah. Pokud situaci vyhodnotí jako nebezpečnou, křečovitě se předmětné opory drží a přidušenými výkřiky mi sděluje, že je má přítomnost nezbytná. Přijdu tedy, Tonka na mne zkusí dosáhnout a když zjistí, že teda jako dobrý, máma mě chytí, pokračuje buď v chůzi nebo ve snaze strhnout na sebe cokoli v dosahu. Případně si to zjednoduší a trénuje rovnou na mých ramenou a zádech, to když s ní sedím na podlaze.

Jsme magoři?
Druhá zmíněná cesta mě vysloveně uklidňuje. Každé ráno po kojení a mazlení v naší posteli neohroženě doleze k dřevěnému čelu, postaví se a pak, přesně podle instruktáže, trénuje sed s jednou záchrannou rukou. Bojí se, ale pády do peřin tolik nebolí a my s tátou každý jen trochu úspěšný pokus slavíme tak usilovně, že si myslí, že jsme úplní magoři. Nebo si jen užívá okamžiky slávy – v každém případě se při našich obdivných výkřicích směje nahlas.

Rada na závěr: instruktáž nezabírá. Buď dítě vypolstrujte, nebo se obrňte trpělivostí a doufejte, že jsou děti skoro gumové, a i když ty pády na kokos někdy vypadají strašidelně, většinou to prťavce ani moc nebolí. Prostě to je v tréninku…