Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Budoucí otcové na teorie kašlou

Nevydržela jsem
Zrovna jako na potvoru se internet začal plnit různými seriály o těhulích, porodech a malých dětech a, samozřejmě, i srdcervoucími příběhy dokonalých otců, kteří těhotenství své partnerky prožívali, vzdělávali se a strašně se těšili. A to jsem nevydržela.

Prošvihl i ultrazvuk
Začala jsem manžela důkladně pozorovat a zkoumat, až jsem nakonec dospěla k názoru, že mě nemá rád a na mimino se netěší. Korunu všemu nasadil, když nestihl jít se mnou na první „oficiální“ ultrazvuk. Co na tom, že doběhl asi pět minut po mně, snažil se mi dovolat, ale v čekárně není signál a nevěděl, kde přesně mě má hledat.

Nemilovaná bublina
Já měla jasno. A litovala jsem se. Ony ty těhotenské hormony jsou pěkný neřád, a když se ještě člověk cítí jako nemilovaná bublina, není s ním k vydržení. Chudák manžel. Trošku na milost jsem ho vzala, když se Tonka začala hmatně hýbat a úplně nejvíc sebou šila, když ji prozkoumával táta. Zdálo se mi, že se ledy pohnuly! Hurá! No, zas až taková sláva to nebyla, protože veškerá shromážděná literatura ležela i nadále tam, kam jsem ji položila.

Matka jsi ty
Rozhodla jsem se k frontálnímu útoku a svého životního druha jsem se zeptala, jak si to vlastně představuje. Odvětil se šarmantním a bezelstným úsměvem, že mě miluje, na mimino se těší, ale jednak je do porodu přece spousta času a hlavně, matka jsem přece já a podle něho že velmi zodpovědná, protože všechno vím a všechno mám nastudované, tak co by se mi do toho pletl. No, nepraštili byste ho?

Informovaný šok
Tak jsem se rozhodla, že ho i proti jeho vůli seznámím (v hrubých obrysech) alespoň s průběhem porodu, aby nebyl úplně v šoku. To se mi snad nakonec i podařilo. Sice v šoku byl, ale alespoň informovaném.

Tonička se přestala hýbat
Smířila jsem se s tím, že mám doma bezcitný balvan, ale nakonec mi úplně vyrazil dech. Někdy kolem pětatřicátého týdne vnitrobříškového života našeho potomka mě chytla uklízecí mánie – vytírala jsem, prala, utírala prach a žehlila tak usilovně, že když jsem si šla lehnout, ani mě moc neudivilo, že Tonička vynechala pravidelnou večerní rozcvičku. Ráno jsem se už pořádně vyděsila, protože v břiše se nic nedělo ani po snídani, ani po sprše a nedělo se nic ani v deset. Manžel do Toničky šťouchal, mluvil na ní, hudbu jí pustil a nic. Jeli jsme tedy k paní doktorce, ta na ultrazvuku viděla bijící srdíčko, ale miminko pořád nějak nereagovalo, tak nás poslali do porodnice.

Strach o mimino
Seděli jsme ve vydýchané čekárně téměř tři hodiny, aby se nakonec ukázalo, že potomek byl natolik mým uklízením vyčerpán, že si prostě jen potřeboval pořádně „bucnout“, a nic se neděje. Jeli jsme domů, já spokojená, manžel úplně zelený. Věren představě o silných mužích, kteří jsou naprostou (pokud možno bezemoční) oporou manželkám, prostě navenek neprojevil ani zdání toho, jak strašně se o mimino bojí, a uhnal si žaludeční neurózu, ze které se několik dní vzpamatovával. Tvrdil, že se mu udělalo špatně z poloviny housky, kterou snědl, když na mne čekal na gyndě.

Závěr? Mám několik kamarádek, které se litovaly, že jejich muž je, v porovnání s těmi v časopisech, ten nejděsnější na světě. Zároveň nemám žádnou, která takového časopisového vlastní. Oni asi k tomu, aby se na miminko těšili a o nás oba se báli, žádné knihy nepotřebují a zvládnou to i bez přípravy.