Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: To bude jen horší

Kudy chodí, tudy škodí
Jsou dny, a je jich dost, kdy kudy chodí, tudy škodí. Začalo to nenápadně – když zjistila, že je náramná zábavka otočit se na přebalovacím pultu na bok, uchopit cokoliv, na co dosáhne, máchat mi tím před obličejem a čekat, co udělám. Když jsem se ji snažila jednou rukou držet za nezalepenou plenu a druhou se jí pokoušela vyrvat předmět, kterým by si mohla ublížit, smála se nahlas.

Zlobení přišlo plazivě
Samotné zlobení se rozjíždělo tak nějak nenápadně a pozvolna – nejdřív si Tonička hrála s předměty, které jsme jí dali (a moc jiného jí ani, coby nepohyblivé placce, nezbývalo), ale ve chvíli, kdy se naučila plazit a válet sudy, vytyčila azimut a prostě se přemístila tam, kde ji to nejvíc zajímalo.

To se ještě omezovala na mobilní telefony, dálkové ovladače, kabely a časopisy, a když jsme jí je vzali, šla „chytit“ na něco jiného. Dokonce to byla doba, kdy bylo možné od mimina odejít, ono si hrálo a nijak zvlášť mu máma nechyběla. A pak to přišlo.

Totální mamiňák
Nastala také mimiňákovská růstová fáze, kdy se z našeho samostatného potomka, kterého máma zajímá jen jako mlékárna a přebalovač, stal totální mamiňák. Opět nejde odložit, nebo, nedej bože, opustit. To si potom celá čtvrť myslí, že jsem krkavčí matka, která týrá miminko a odchází kamsi za zábavou. Vrátila jsem se tedy o několik měsíců zpět a opět jím a koupu se výhradně, když Tonka spí.

Utečenec
Dlouho jsem si myslela, že miminka jsou schopná plánovat úklady až po roce života, ovšem Tonka bude asi výjimka. Začala mi totiž utíkat. Při nevinné hře je to zábava i pro mne, ale když se rozhodneme, že vyrážíme na vycházku, je to děs. Předně – Tonička chodí doma ve vytepleném overalu, takže celý převlékací proces začíná svléknutím domácího oblečku, to je ještě v klidu. Ale ve chvíli, kdy sáhnu na suchý zip u pleny, začne po mně šibalsky pokukovat a když jí plenu sundám, vyráží. Nikdy jsem si nedokázala představit, jakou rychlost je schopné vyvinout nahaté mimino na koberci…

Nejsem sadista
Když jsem v relativně dobrém rozpoložení, naháním ji po pokoji s úsměvem, když ale spěcháme, je to o nervy. I když se mi ji podaří chytit za nohu a oblepím ji plenou, narvat na ni punčocháčky je velice tvrdý boj. Občas si říkám, že by se mi hodil nějaký judistický chvat – uchopit za rameno, fláknout dotyčnou o podlahu, zalehnout a držet, ale protože jsem matka něžná, takové sadistické akce nepodnikám. Zatím. Punčocháčky to totiž nekončí, ještě ji musím nasoukat do kalhot, svetru, teplých ponožek, bot, bundy, rukavic a čepice. A všechny tyhle silové aktivity musím provádět oblečená do vycházkového, protože kdybych ji takhle navrstvenou nechala čekat, až se k odchodu připravím já, uvaří se.

Vyčerpaná bojem
Každé odpoledne tedy vyráží ven načančané spokojené a doširoka se usmívající miminko s tvářičkami zrůžovělými předchozím zápolením, za kterým se vláčí zplavená rozcuchaná matka v posledním tažení, která až před domem zjišťuje, že sice má teplý čajík, náhradní rukavičky, plenu pod bradu, protože potomek se čajem sprchuje i v největších mrazech, kousátko, chrastítko, přesnídávku, dvě lžičky a kukuřičné křupky, ale své brýle a rukavice spolehlivě nechala doma.

Postřeh na závěr? Nepropadejme panice, už to bude jenom horší.