Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Americké filmy lžou!

Ano, americké filmy lžou!
Můj porod nezačal ve veřejném prostoru velkým výkřikem, litry plodové vody na podlaze a panikařícím manželem. Když už jsme třetí den přenášeli, smířila jsem se s trudným osudem slonice, které jsou těhotné dvanáct měsíců. Se sloní březostí se však nesmířili lékaři v porodnici a pro urychlené vypuzení dcery mi naordinovali dlouhé procházky. V ten osudný den mi zase byly obuty kotníčkové boty, já se přes břicho už neohnula, a vyrazili jsme.

Stávkující auto i mimčo
Ke „stávkujícímu“ miminku se však připojilo i dokonale stávkující auto. Ještě před odchodem můj muž naposledy vyzkoušel, jestli přec jen nenastartuje. Povedlo se! V tu chvíli se i dcera zřejmě rozhodla, že když nebude potupně stěhována k porodu taxíkem, nebo nedej bože sanitou, tak že se teda narodí. Já samozřejmě nic – v té době už mě břicho pobolívalo pořád, drobným tlakům jsem nevěnovala valné pozornosti a připisovala je rozmrzelosti mimina, že ho v tomhle počasí zase někam tahám.

„Bezbolestné“ kontrakce
Když jsme se za čtyři hodiny vrátili domů, měla jsem kontrakce po dvaceti minutách. Manžel se odebral k počítači, kde s ledovým klidem hrál kulečník. Já se pozorovala. Kontrakce byly, intervaly se zkracovaly, ale nijak strašně to nebolelo. Tak to jsem asi hrdinka, řekla jsem si, na chvíli se přestala pozorovat a vyrazila si holit nohy (a tak). Kolem sedmé jsem měla kontrakce po pěti minutách, dobalila tašku, manžel (stále klidný) nám oběma obul boty a vyrazili jsme. V porodnici si mě sestra změřila ledovým pohledem a pronesla: „Teče vám voda? Ne? Tak co tady děláte?“ Zaraženě jsem oznámila, že jako mám kontrakce, jak nám říkali na předporodním kursu, a tak se jdu zeptat, jestli náhodou nerodím. „To byste vypadala jinak!“, odvětila přívětivě a vyzvala mě tedy k nástupu do kabinky, aby situaci zhodnotil pan doktor.

Rodíte, ale jeďte domů
Zhodnotil. Řekl, že sice rodíme, ale máme ještě tak šest hodin čas, udělal ultrazvuk a naznal, že miminko je v naprosté pohodě, má něco kolem tří a půl kil a máme dorazit později. Nikdo mi však neřekl, že už nemám nic jíst, takže jsme se po návratu domů navečeřeli a manžel opět (stále v naprostém klidu) zasedl k počítači. Ještě jsme radostnou novinu oznámili všem rodičům, aby si taky užili, a začalo čekání.

Pohoda, jazz,…porod
Posléze jsem pochopila, proč se sestra na příjmu tvářila tak divně. Ony ty kontrakce nakonec fakt začaly bolet, a když bolely po třech minutách, jeli jsme zpátky. Bylo kolem půlnoci. Personál neběhal, nikam mě nikdo nestěhoval na vozíku, normálně mě vyšetřili, natočili monitor, nafasovala jsem košili a bylo. Pohoda. Dokonce taková, že manžel na porodním boxu naladil v rádiu jazz. No, a pak jsme porodili.

Rada na závěr: Nejezte, fakt to není dobrý nápad a nevěřte ultrazvuku, dcera měla nakonec překvapivě čtyři kila deset a padesát centimetrů.