Mami, proč je ta paní tak tlustá? aneb Říkáme si vždycky (ne)pravdu

Ale jak už to tak bývá, s věkem se člověk mění a bohužel se mění i moje názory na okolní svět. Dneska mi už chybí ten správný tvrdohlavý pohled na běžné situace a nepokrytě závidím všem lidem, kteří veřejně publikují své názory a nestydí se za ně a díky tomu zbytek světa poslali k šípku…

Říká se, že děti neumí lhát a vždy řeknou jen to, co si myslí, ať už to zní jakkoliv… kdo děti má ví, že je to bohužel pravda. Děti prostě plácnou, co se jim zachce a kde se jim to zachce a já většinou rudá až a zadku se je snažím korigovat. „Mami, proč má ten pán tak velký břicho?“ řekla jednou samozřejmě hodně nahlas Nicolka. „Pššt! To se neříká nahlas!“ okřikla jsem ji a poslala výmluvný pohled pánovi tak cca čtyřicátníkovi, který po prodavačce za pultem chtěl 30 dkg vlašáku do kelímku… prý, když je v akci, tak si musí dopřát.

Musím přiznat, jsem si nejen myslela to samé, možná spíš něco horšího o tom, že by měl milostivý pán vyměnit vlašák za mrkev a obklusnout pár bloků, než ho s tímhle životním stylem raní mrtvice… Nahlas jsem neřekla samozřejmě nic a myšlenku spolkla, ale celý nákup mě tlačila v krku jako osina a já přemýšlela, proč vlastně už neříkáme pravdu nahlas, ale jen tu „společensky přijatelnou“, která neurazí, nenaštve…

Dřív bych měla dost drzosti si přisadit, ale dneska jen sklopím oči. Když se mě kamarádka zeptá, jestli vypadá v té sukni dobře, přece jí neřeknu, že skvěle, zatímco myslím na to, jak její nohy připomínají kvádry a i když jí mám ráda, měla by možná vzhledem ke svým proporcím zvolit jiný oděv. Většina z nás pronese něco ve stylu: „jo dobrý, zkus si ještě něco jinýho“ nebo „je to pěkný, ale tyhle kalhoty by se ti hodily víc.“ Bojíme se říct pravdu do očí, aby se druhého nedotkla. Ale je to správně? Máme pořád přemýšlet, co můžeme říct nahlas, přestože je to pravda, ale okolí by to nezvládlo? Ano i ne…

Výchova je důležitá a protože nežijeme v pralese a nerosteme mezi opicemi, musíme se holt krotit a nevypouštět z pusy každou myšlenku. Na druhou stranu bych si přála mít dětskou nespoutanost a fantazii a alespoň na jeden den být zase tříletým dítětem, které může říkat, co chce a pořádně nahlas… Myslím, že by se hodně lidem kolem mě zkřivil úsměv na rtech. 🙂