Mami, papat!

Ten úchvatný pocit, když tu Sárinka může všude prolejzat, holky mají plno prostoru na hraní. Myslím, že si to užívají jako my. Pomalu se začíná hlásit i teplejší počasí, tak kéž by. Ta sluníčková energie už je to jediné, co nám chybí. Nejvíc si holky asi užívají vanu. Mají velkou širokou vanu a dělají tam psí kusy. Sárinka je úplná „kachna“, takže už se tam pohybuje naprosto bezprostředně sama na bříšku, plave a jezdí sem a tam. Kolikrát se přetočí na zádíčka, popadne dech a jede nanovo. Jakmile vidí cákat vodu, může se z toho zbláznit, takže následné vyndávání holek z vany je docela boj. Kdyby bylo na nich, tak by tam snad i spaly.

Jsem nesmírně ráda, že nemocniční zkušenost je nadobro za námi. Ač se tam k nám chovali naprosto skvěle, tak už si to opakovat nechci. Doma je doma. Sárinka už je více jak týden bez antibiotik, takže jsem už zase mohla s holkami vyrazit na cvičení a jít více mezi děti. Byla jsem s ní i na kontrole u naší paní doktorky a musíme za týden na kontrolu krve, takže miláčka zase čekají odběry, ale to už snad zvládne. Ona je neuvěřitelně statečná.

I když se kolikrát někde bouchne nebo se jí něco stane, tak to na sobě ani nedá znát. Kolikrát si říkám, to bude řev, a nic. V nemocnici tolik procedur a vyšetření a injekcí, co musela podstoupit, a u všeho byla úžasná. Je to ohromná bojovnice. Hodně podobná byla a je i Laurinka. Když jí byl rok, tak si zlomila malíček a chodila s ním celý měsíc, aniž bychom to řešili. Nebo když měla dva měsíce, tak se jí udělaly opravdu velmi ošklivé opruzeniny. Nemohla jsem jí toho vůbec zbavit. A člověk by to na ní ani nepoznal. Takže holky jsou sice kopií svého tatínka (jak stále a furt slýchám od všech kolem), ale šumavské kořeny mají po mamince a jen tak je něco nerozhodí.

Šátkomanie

Opět jsem provětrala svou šátkovou sbírku. Aktuálně to u nás vypadá na tři šátky a dvě nosítka (jedno Loly a jedno Sísy) splnila jsem si přání a nechala jsem si z jednoho stejného šátku ušít dvě nosítka, aby holky měly stejné. Bohužel mi to nevydrželo dlouho, jelikož jsem se zamilovala do nového nosítka pro Sisi. Tudíž to, co bylo doma, šlo pryč a každým dnem čekám nové. Už se nemůžu dočkat. Sárinka se nesmírně ráda nosí.

U Loly jsem se první půl rok v šátkovém světě rozkoukávala, u Sárinky už jsem si jistá úplně jinak a nedovedu si to bez nošení představit. Hlavně u dvou dětiček. Zvládám se pak věnovat Lole a přitom mít Sísu stále u sebe.

Příkrmy na jedničku

Už jsem se tu zmiňovala o tom, že Sárinka vypadá, že bude stejně dobrý strávník jako Lola, možná i lepší. Když byla nemocná, tak jsem příkrmy vynechala, protože na to nebyl ani čas a ona ani neměla chuť, pak pět dnů v nemocnici, kde byla také jenom na mlíčku a já jsem si říkala, že až se vrátíme, tak budeme muset s příkrmy začít znova, že asi zapomene. No byl to naprostý omyl a opak je pravdou. Jsem zcela uchvácená tím, jak skvělé papá. A hlavně jak zvládá kousat.

Už si bez zaváhání poradí s okurkou, banánem. Vezme si je do ruky a odkusuje. Jídlo už jí ani celé nemixuju, ale pouze rozmačkám a nechávám schválně větší kusy. Nemá s tím jediný problém. Sní celou mističku s tím, že jí Lola trochu pomáhá. U jakéhokoli papání nesmí chybět a pokaždé holky musím střídat. Vždycky u nás sedí s otevřenou pusou a říká: „Já, já.“  A jelikož se Sárinka za jídlem ohlíží stále víc a víc, tak jsem přidala už i nějakou svačinku a něco málo na odpoledne. Konečně budu moct vařit své jídlo a nebudu kupovat skleničky, tak se nemůžu dočkat.

Takže když jsem si myslela, že máme doma Otesánka Laurinku, tak nevím, jak nazvat Sisinku. Jsem samozřejmě moc ráda, že jí chutná. Každopádně má čím kousat, a to je důležité. Dole už má tři krásné zoubky a čtvrtý spodní je na cestě a před dvěma dny jsem koukala, že už se začíná hlásit i horní jednička. Takže si myslím, že nebude dlouho trvat a bude venku. Ale jedno negativum to přeci jen má, potvůrka zjistila, že mě může při kojení kousat a to mi teda občas dává zabrat. Já ječím bolestí a ona se u toho řehtá, jaká je to sranda. Tak doufám, že ji tahle sranda přestane hodně rychle bavit.

Je za námi další měsíc, já vždy tvrdím, že ten nejkrásnější. Se Sárinkou jsme si oslavily své narozeniny, já svoje několikáté a ona svůj sedmý měsíc. Ani se nenadechnu a bude sedět, lézt, stoupat, běhat a budeme sfoukávat první dortovou svíčku. Ach jo. Opět mě začíná chytat miminkovský hormon…

Mějte se krásně a těšíme se v dubnu na viděnou.

Bára a Sísa