Honzík v noci většinou necestuje, večer klidně usne v pokojíčku, noční výlety nepořádá, a pokud se ráno vzbudí dřív než já a Filip, pustí si v obýváku notebook a studuje si mapy Google. Filip se obvykle přišourá tichounce jako myška. Buď potřebuje čůrat a chce můj doprovod do koupelny, kterou cestou z opačného konce bytu minul, anebo si chce rovnou lehnout ke mně. Párkrát mě překvapil, když jsme šli čůrat, a pak chtěl uspat ve své postýlce.
Včera Filípek zase přišel, že potřebuje čůrat a mám mu jít rozsvítit. Když jsem ho v mléčně bílém světle koupelny viděla, bylo mi hned jasné, že má horečku. Už pár dní se potýkáme s nachlazením, kluci měli teplotu už o víkendu, pak to přešlo, a teď najednou byla horečka zpátky. Filípek měl tvářičky červené jako jablíčka a hicoval jako kamínka. Na záchodě ale skoro spal, a tak jsem ho nechtěla budit měřením teploty. Jaká byla skutečná hodnota tedy nevím, můj odhad je, že minimálně 39° C. Dost na to, aby mělo smysl zkusit ji nějak srazit.
Bez sirupu a čípků z lékárny, kterým se snažíme spíše vyhýbat, se obvykle doporučují chladivé zábaly na kotníky a zápěstí nebo vlažná koupel, ale to by ho obojí uprostřed noci taky dost nepříjemně vzbudilo. Podávat homeopatika každou hodinu taky nepřipadalo v úvahu. Vzala jsem si ho tedy k nám do postele a udělala to jako s miminkem. Pyžamko dolů, moje tričko na spaní taky, a položila jsem si ho na nahý hrudník. Rozdíl teplot byl zřetelný. Přikryla jsem nás společně, protože na holá zádíčka mu byla zima, a jelikož mně samotné bylo naopak šílené vedro, vystrčila jsem nohy zpod přikrývky a chladila se aspoň tak.
Přibližně po půlhodině bylo znát, že Filípkova teplota trochu klesla, podařilo se mu usnout. Já jsem spala jen tak na jedno oko, hlídala jsem každé zakašlání, zamručení ze spaní nebo snahu o změnu polohy. Zřejmě jsme takhle vydrželi něco přes hodinu, možná i dvě, pak se Filípek odkulil mezi mě a Martina a pokračoval v klidném spánku na zádech. Do rána už se nebudil a teplota se taky stabilizovala, po celý den se udržela na hodnotách pod 38°C. Já jsem byla ráno, jako by mě někdo vzal cepem. Přece jenom jsem už nočnímu podvědomému hlídání spícího miminka odvykla. Navíc jsem část noci strávila v poloze, která není pro spaní úplně pohodlná. Pevně doufám, že dnešní noc proběhne klidněji a bez horeček.
Komu straší ve věži
Před časem jsem ovšem zažila snad ještě divočejší noc. Nebo spíš usínání. Martin odněkud donesl zelenou kávu – tedy kávu z nepražených kávových zrn. Uvařený nápoj vzhledem i vůní trochu připomínal teplou vodu z akvárka (Martinova slova), ale chutnal kupodivu docela dobře. Asi ale nebyl nejlepší nápad dávat si tuto kávu v pět hodin odpoledne. Lehnout jsem si šla sice ve svou obvyklou dobu kolem půlnoci, ale zpočátku jsem nemohla usnout.
Když jsem si lehla do postele a zaposlouchala se do nočních zvuků, zjistila jsem, že po bytě někdo chodí. Čekala jsem, že se mezi dveřmi objeví Filípek a bude se mi zase cpát do postele, ale pořád nešel. Napadlo mě, že z rozespalosti zabloudil a ťapká někde v obýváku. Vylezla jsem tedy z postele a šla mu naproti. Nikde nikdo. S rozsvíceným mobilem jsem tedy došla zkontrolovat oba kluky. Spali jako andílci ve svých postýlkách a měli doslova hlubokou půlnoc. Kruci, tak odkud slyším ty kroky?
Kromě mě jsou všichni v bytě v limbu, a já přesto slyším něčí kroky na podlaze. Tiché kroky, jako v ponožkách nebo jako když se snažíte našlapovat tak, abyste ostatní nebudili. Žádný obvyklý dusot dětských nožek, který bývá slyšet od sousedů. Napínala jsem uši a snažila se tomu přijít na kloub. Jiné řešení, než že jde o kroky sousedů pod námi, jsem ale nevymyslela.
A jak jsem tak poslouchala noční zvuky, všimla jsem si, že venku na ulici někdo venčí psa a přitom telefonuje. V danou chvíli jsem byla schopná říct, o čem mluví. Do rána jsem to ovšem zapomněla. Podotýkám, že bydlíme ve čtvrtém patře a spíme se zavřeným oknem. To už mi přišlo trošku děsivé. Než jsem se s tím vnitřně srovnala, zaznamenala jsem další nepříjemný rušivý zvuk. Tentokrát byl stoprocentně u nás doma. Ani jsem nemusela dlouho přemýšlet, odkud ho vlastně slyším. Byla to vteřinovka nástěnných hodin v předsíni. Že vydává vůbec nějaký zvuk si všimnete pouze v případě, že máte ucho přímo u strojku. Jenže já jsem byla minimálně 5 metrů daleko a za zavřenými dveřmi!
Dalo mi chvíli soustředění, než se mi povedlo převést myšlenky jinam a konečně usnout. A hned druhý den jsem Martinovi sbalila zelenou kávu do práce. To tak, pořizovat si na ten náš běžný randál à la strýc Pepin ještě zesilovač! 😀
Mějte se krásně a hladké usínání!
Jarka
