A to je vlastně i důvod, proč se Vám ozývám s týdenním zpožděním. Omlouvám se všem, co minulý týden marně čekali na můj příspěvek, ale nebylo prostě kdy. Vždy, když už si myslím, že zařizování bude u konce, objeví se něco nového, co je třeba. Úřady. Ale co Vám budu vyprávět. Tu zkušenost má asi každý z nás.
Uplynulé dva týdny vlastně uběhly ani nevím jak. Alex a Max byli minulý víkend u babi na zkoušku, abychom věděli, jestli by to v případě, že by na mě vlezl nějaký ten bacil, ustáli. Nebo spíš jestli by to ustála naše babi. : -) Popravdě šlo spíš o Maxíka. Nebyl nikdy s nikým jiným než se mnou nebo s tátou. Kupodivu přítomnost Alexe zapůsobila a s přehledem zvládli i noc.
Já jsem s volným víkendem a tudíž s volným časem vynaložila ryze pracovně. Dala jsem se do rovnání a přebírání věci v kumbále. Je tam toho tolik, že jsem neměla šanci to stihnout. A jelikož je tam spousta taťkových věcí, je potřeba se jimi probrat a nějak s nimi naložit. Já nemám přes den s klukama šanci a v noci přeci nemůžu dělat na chodbě kravál. Tak uvidíme, kdo to nakonec odnese a hodí si u mě v kumbále brigádku. : -)
Už jsem si za těch pět týdnů, co doma válčím sama, zvykla, že celá domácnost i děti jsou nonstop na mně. Takže už alespoň večer nepadám únavou. I když nadruhou stranu to bylo mnohem jednodušší usínání než teď. Když si lehnu, mám najednou čas na svoji hlavu a myšlenky v ní a to není úplně ideální. Člověku se ihned začne do mysli vkrádat ta úzkostná potvora, pocit odloučení. A říkám si, že to se jen tak nezmění. Díky pravidelným návštěvám a dopisům jsem vlastně neustále s přítelem v kontaktu a dusí nás to stále stejně. Oba máme pocit, že je nás půl a oba se již teď nemůžeme dočkat, až se uvidíme příště. Tentokrát už kluci v určitou chvíli pochopili, že jdeme za tátou a vyváděli jak diví. Ty dvě společné hodiny zafungovaly jako Slunce v jinak dlouhé řadě pošmourných a protivných dnů. Počítáme hodiny i minuty. Teď už je to vlastně zase týden. Vážně to letí.
Celkově bych především minulý týden nazvala tím lepším. Odpočinula jsem si od dvou zlatíček a mohla tak pocourat po obchoďáku, aniž by kdokoli vřískal na kočáře nebo sundával oblečení z ramínek. To bylo fajn. Také jsem doma stihla nějaké ty resty, pohnula jsem znatelně s otravnými úřady a v neposlední řadě se objevily nějaké ty dobré zprávy i ohledně přítele. Především z toho jsem lépe naladěná, i když je pravda, že zase o něco více upřemýšlená. A když už opravdu nevím, do čeho bych píchla, nebo koho otravovala nočními telefonáty, trávím noci s nosem zabořeným do všech možných paragrafů. Zvýrazňuju, dělám zápisky, hledám příklady, porovnávám… Každý student práva by si ze mě mohl vzít příklad. Brzy budu expert na trestní právo. 😀
Také by se dalo říct, že svět jako kdyby se zase dával pomalu do pohybu. Kluci už jsou také lepší. Zvykli si, že doma je jen máma. Sice to teda rozhodně neznamená, že by mě nějak šetřili, spíš naopak, ale zažilo se to už jakýms takýms stereotypem. Možná že až moc. Dny mi teď přijdou všechny podivně podobné. Asi je to tím, že teď tu velím jen já a já nemám na žádné rodinné akce náladu. Tedy, za prvé nám jeden chybí a za druhé mám pocit, jako kdybych se zasekla někde v alternativní realitě, kde jsou jen samé povinnosti, věci které nepočkají, lidé co jen odsuzují a věci co se rozbíjí.
Vážně, za těch pět týdnu se už našlo několik situací, kdy jsem tvrdě pocítila, že nemít doma Jirku neznamená jen být tu večer sama a stýskání si po něm. Od té doby už byla potřeba několikrát spravit garnyž (maminka to nedokázala opravit úplně jako tatínek, tak proto opakovaně), opravit notebook, vchodové dveře a vyvrtat na chodbě díry na obrazy a fotky. Ještě že nejsem úplný „blonďatý trdlo“, víte, co myslím? 🙂
Alex s Maxem to je pořád stejné. Chvíli si hrají, pak jeden zlobí druhého a za chvíli zase druhý prvního. Jsou to kluci a hašteří se. Oba se ale vzorně starají o nejmladšího brášku. I Maxíka několikrát denně přistihnu při činu, kdy se snaží miminu nacpat do pusiny lahvičku s čajem. Obvykle když spokojeně spinká v houpacím lehátku. Tedy původně spinká.
Maxík dostal od našich kamarádů malý vysavač na baterky, tak jen ráno vstane popadne ho za hadici a tahá všude za sebou. On je vůbec naše malá uklizečka. Do té doby se denně několikrát dožadoval na mamince vysávání bytu. Když to nevyšlo, jde vysát sám, popřípadě zametat smetáčkem a lopatkou. A málem bych zapomněla, že vytírání má taky v malíčku. No a když náhodou máma na chvíli nedává pozor a nebo není zrovna v dohledu, přijde mimi bráška o ponožky, když je příležitost. Z nějakého důvodu je to strašná sranda loupit bráchovi ponožky z nožek.
Alexek pravidelně kreslí všemožné čmáranice. Když je dokonáno, donese mi dílo ukázat. Sdělí mi, že nakreslil třeba auto a že to mám poslat tátovi. A samozřejmě že u toho je jaksepatří důležitej. Dneska v metru dokonce poznal stanici, kterou jsme jen projížděli a na které vystupujeme, když za naším taťkou chodíme. Už je to přeci jenom „velkej chlap“.
A to naše sluníčko nejmenší největší roste každým dnem. Devátého oslavil svátek. Už na hračky hezky dovádí, kope, rozhazuje ručkama, sem tam se mu povede nějaký ten skřek a předevčírem jsem poprvé zpozorovala, že ručičkou břinkal do hračky schválně. Už je to takové to pravé zvídavé mimi. Po obědě se ale nutně musí na procházku s kočárkem. Dexínek totiž celou noc vzorně spí. Je to šikulka. Znamená to ale, že ráno a většinu dopoledne kouká a nedokáže zabrat, dokud ho nedám do kočárku. Někdy se stane, že se spánku dožaduje dřív než obvykle, to ho tak jak je, dám akorát do kombinézky a šup na chodbu do kočárku, kde usne jak špalek aniž bych musela s kočárem hnout. A když se větší bráchové naobědvají vyrážíme ven jako jindy.
A tím jsem asi dnešní tétama článku vyčerpala. Jindy mi vadí, když mám pocit, že nemám o čem psát, ale dnes je to poprvé kdy je tomu naopak. Občas jsou totiž žádné zprávy ty nejlepší ze všech.
Přeji Vám všem jen samé ty dobré zprávy. Užívejte prvních slunečných a teplých dnů jak jinak než s ratolestmi venku a za týden zase ahoj.
Pavlína
-352x198.jpg)
