Malý krok pro lidstvo, velký pro nás…

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Útěk do bezpečí

Bohužel u toho nebyl Tom, takže tu historku zkrátím, abych jí nepřiznala příliš velký význam. Byly jsme s Anit v restauraci u Vltavy. My dvě a moji dva pracovní kolegové. Ono scházet se s bezdětnými (a o děti se příliš nezajímajícími) kamarády má drobná úskalí. Jednak si váš bezdětný kamarád (obzvlášť mužského pohlaví) nepůjde hrát s vaší ratolestí, zatímco vy si můžete povídat s tím druhým kamarádem, u toho jíst oběma! rukama a před polknutím dokonce sousto rozžvýkat. A druhak: vaše dítě vycítí, že tito dva pánové nejsou zrovna „hrací strejdové“, takže nejenže s nimi odmítá vytvářet jakýkoliv sociální kontakt (i když na úplně cizí prodavačku v obchodě se směje a mává na ni), ale trochu se jich i bojí. Když jsem tedy potřebovala na chviličku Anit pohlídat mým kolegou z kanceláře Michalem, Anit se postavila a rozběhla se s pláčem ke mně. Její první krůčky bez opory tak byly vlastně útěkem do bezpečí.

Nemůžu ale napsat, že Anit už chodí. Pořád raději hledá jistotu v nábytku, nabídnuté ruce nebo – když kolem nikdo a nic není – na všech čtyřech. Pár kroků od Toma ke mně nebo naopak už ale občas udělá. Za hurónského smíchu padne svému „zachránci“ do náruče. A své tři kroky oslaví tím, že si sama zatleská. Tleskat se naučila asi před týdnem a náramně ji to baví.

Holčička nebo chlapeček?

Myslela jsem, že v roce už tuto otázku řešit nebudu. Anitka má něžné feminní rysy a vzhledem k diktátu výrobců většiny oblečení (buď modrá nebo červená), nosí už velmi často aspoň jeden vyloženě dívčí (červený nebo růžový) kousek oblečení. Přesto pořád slýchám: „holčička nebo chlapeček?“ Když udiveně (občas i lehce podrážděně) odpovím: „holka“, tazatel obvykle s omluvným úsměvem argumentuje: „No jo, dnes i kluci nosí červenou. Když nemá náušnice, tak se to nedá poznat.“ A něco na tom bude.

Sama jsem se takto nachytala, když k nám v herně přišlo patnáctiměsíční batole. Anit na dítě koukala a s úsměvem jej vyzývala ke hře. „Líbí se ti chlapeček, že, Anitko?“ ptám se s úsměvem dcery. V tom za mnou ostře vyštěkne maminka dítěte: „To je holka!“ Koktám omluvy, ale matku už si neudobřím. Odvleče svou klukovsky vypadající dceru (bez naušnic, samozřejmě) do jiného koutku herny a nepřátelsky si mě přeměřuje pohledem. Trochu ji chápu. A trochu začínám chápat i lidi, kteří se ptají na pohlaví Anitky.

Nepíchat. Nestřílet.

Zjištění, že náušnice jsou asi jedním z podstatných atributů určujících pohlaví dítěte, mě trochu překvapí. Ale rozhodně nezvrátí mé (naše) rozhodnutí Anitce náušnice nedávat. Raději řeknu tisíckrát „holka“ než abych nechala proděravět její sladké ouško. Proč? Většinu racionálních argumentů si umím sama vyvrátit: akupunkturní body na spodní části ucha nejsou nahuštěny, navíc se dá změřit, kde se bod nachází. Dnešní metody (například nastřelování) jsou celkem rychlé. Při dobré péči se dírka zahojí rychle. Atd., atd.

Jenže. Já se prostě nedokážu smířit s tím, že bych kvůli takové kravině, jako jsou náušnice, Anitce dobrovolně nechala působit bolest (Kdo si myslí, že třeba nastřelení náušnic je bezbolestné, ten se plete. Každé podobné porušení kůže bolí! Zkuste si to sami.). Navíc ouško děťátka rychle roste a dírka se může posunout na nevhodnou pozici. Třeba moje pravé ucho – no, nepřejte si vidět. Dírku mám přes půl lalůčku, nemůžu nosit těžší náušnice, neboť pak vypadám jako domorodá žena s ušima až na ramena. A už párkrát jsem se vážně obávala, že jsem si lalůček protrhla. Ani s těmi akupunkturními body si nejsem úplně jista – odborníci tvrdí, že se jim dá vyhnout. Ale i ty body se s věkem posunují. A konečně: nechci Anit zasahovat do jejího těla bez jejího souhlasu. Takže až bude mít věk a sama uzná, že náušnice chce, dám jí všechny informace…a samozřejmě podporu i peníze na zákrok:-) ale bude to její rozhodnutí.

Nevycházím z údivu

Jak chytré je to naše dítě! Nejspíš to zažívají všichni rodiče. Ale nejde o tom nenapsat. Před rokem a kousek se Anit narodila a ani neuzvedla svou hlavičku. Před několika měsíci se pořádně rozpohybovala a my s Tomem se tak soustředili na její motorický vývoj, že nás její pokrok v komunikačních dovednostech a psychickém vývoji dostal do kolen. Anit se konečně rozznakovala. Po čtyřech mírně frustrujících měsících mého úporného znakování, ve kterých Áňa znakovala vytrvale jen „světýlko“ a asi čtyři další znaky, přišel zlom. Asi před týdnem jsem jen nechápavě zírala, když mi znaky popsala všechna zvířátka, vodu, kolem které jsme procházely, ukázala mi stromy a nakonec si řekla o jídlo (to už tedy ne pomocí znaků, ale slovem „ham“). Krásně jsme si pokecaly a od té doby jsou naše rozhovory hlubší, častější a intenzivnější. Momentálně Anit ovládá tak dvacet znaků a rychle se učí nové. Znakování rulezzzz. (ostatně chystám o něm samostatný článek.)

„Anit, podej mi tu ponožku, ať ji můžu obléct,“ prohodila jsem nedávno k opodál si hrající dceři. Co následovalo, jsem nečekala. Anit zvedla hlavu od své hry, dolezla po čtyřech pro ponožku a i s ní rovnou ke mně. Zůstala jsem hledět s otevřenou pusou. Taky umí ukázat oči, uši, pusu, nos. A nejoblíbenější hry? Na úklid: společně každý den utíráme podlahu pod její jídelní židličkou. A na maminku: své dvě „děti“ panenku Elu a psa Psa obléká, obouvá, krmí, vozí v kočárku, uspává a dokonce mi je už párkrát přiložila k prsu. Super. Takže teď už kojím tři! Čím vaše děti překvapují vás? Napište mi do diskuze.

Na závěr bych dnes chtěla vyjádřit podporu Štěpánce, bývalé TĚHULCE LIVE! Její příběh mě hluboce zasáhnul. Štěpánko, drž se!

Vaše V.