Doslova. Koupili jsme konečně ty boty a umoudřilo se počasí a na chvíli i naše zdraví, takže jsem mohl vyrazit ven bez kočárku. To je vám najednou úplně jinej svět! Všechno je nějak větší a dá se na to dívat i zespodu. Třeba auta a jejich kola, fascinující! Modřínové šišky za barákem, boží! Klacíčky a bláto, super! Kolem kontejnerů s tříděným odpadem to se mnou máma bere radši obloukem. Škoda, že jsem si to lítání venku užil jen krátce. Už mám zase kašel, brácha teplotu, a tak se opět pár dní ven nepodíváme. Doufám, že už bude brzo definitivní jaro, protože to, co letošní zima-nezima předvádí, je už trochu ohrané a nikoho to nedojme. 🙁
A taky už by se teda setsakramentsky hodilo, abychom byli s bráchou zdraví. Vždy jsme pár týdnů v pohodě, ale jak je na obzoru nějaká zajímavá akce, skončíme s kašlem, zvýšenou teplotou nebo nudlí u nosu doma a nic z toho není. Těšil jsem se na tygříkový obleček na karneval, a nakonec jsem ho neoblékl ani jednou. Brácha svůj lví převlek uplatnil ve školce a pak na karnevale u babičky a dědy, kam šel s babičkou a sestřenicí Terezkou. Jenže já jsem šel po obědě spát a než jsem se vyspal a dorazil s mámou za nimi, bylo po všem a karneval už končil. Ani jsem si ten kostým nestihl obléknout.
Teď v sobotu byl další karneval ve vedlejší vesnici, ale protože nejsme fit, nikam jsme nejeli a kurýrujeme se doma. Asi si budeme muset uspořádat soukromý karneval, jen my dva s bráchou a máma a táta. Příští rok to snad s karnevaly a taky s naším maroděním dopadne líp! Minule jsem psal, že se chystáme na jarní prázdniny k babičce a dědovi. Asi už tušíte, že ani na ně nedošlo, co? Jo, když se daří, tak se daří.
Tak nám držte palce, ať už máme od všech nemocí a zdravotních potíží pokoj. 🙂
Mějte se krásně!
Váš Filípek
Jak to vidí máma
Musím souhlasit s Filípkem, letošní konec zimy / předjaří nám dává fakt dost slušně zabrat. Momentálně jsme nachlazení a v útlumu všichni čtyři. Odpočítávám poslední dny do vypuknutí jara a doufám, že to přinese nějaký uzdravovací zázrak pro nás všechny. Máte nějaký tip, jak podpořit vyčerpanou imunitu? Dopujeme se vitamíny, pořídila jsem smoothie maker a dělám nám ovocné šťávy a pyré, abychom do sebe dostali co nejvíc „zelené“ stravy bohaté na vitamíny, ale nějak mám pocit, že se to zatím moc neprojevuje. Ode dneška nasazuju i laktobacily. Co dalšího vás napadá? Ráda si nechám poradit, co se vám osvědčilo. Děkuji 🙂
Tak jsem si postěžovala, a teď už na veselejší téma. 🙂 Poslední dobou pozoruju, jak se Filípek chová a projevuje, a vzpomínám, jestli jsem podobné projevy viděla i u Honzíka ve stejném věku. Nejsem si úplně jistá, vzpomínky se vlivem času mohou trochu deformovat, a navíc zpětně vnímám asi některé věci trochu jinak, než tehdy – částečně i proto, že nyní mám jinou zkušenost než před dvěma roky. Co ale chci říct, je to, že je Filip opravdu veselá kopa. Skoro celý den se směje, vyloženě rád lumpačí, dělá všechno proto, aby se ostatní smáli. Miluje nejrůznější škádlení a drobné provokace – ať už blbne s tátou, s bráchou nebo se mnou. Cokoli je důvodem se hlasitě smát. Z očí mu ty lotroviny vyloženě koukají.
V porovnání s Honzíkem, který v tomto věku taky moc rád dováděl a smál se, mám dojem, že je Filípek mnohem větší „divočák“. Honzík byl asi takový umírněnější, klidnější nebo jak to nazvat. Filip je slovy mého manžela takové „pohlavní dítě“ – do všeho se totiž vrhá po hlavě a z případného neúspěchu či pádu si vůbec nic nedělá. Když venku zakopne a upadne (což se děje tak každých 10 metrů), okamžitě sám vstává a pokračuje v chůzi, jako by se nechumelilo. Honzík své nezdary prožíval a prožívá mnohem víc. A Filip je prostě roztomilost sama! Když sebou někde plácne, okomentuje to svým veselým „bá“ a už zase peláší. A pokud se navíc zasmějeme, začne padat schválně a má z toho legraci.
U Honzíka dodnes platí, že pokud upadne, musíme dělat, že jsme si toho nevšimli. Rychle se podívat jinam, protože se žádný nezdar prostě nestal. Samozřejmě pokud se uhodí a bolí ho to, je třeba ho pochovat, utěšit a věnovat mu náležitou dávku pochopení a empatie. Ale není radno reagovat na pád slovy „Jejda, ty jsi upadl!“, nedej bože „Vždyť se nic nestalo!“ Protože stalo, a protože to nesmíme zlehčovat a upozorňovat na jeho neúspěch. Doufám, že postupně se naučí zvládat emoce kolem svých nezdarů lépe, a bude schopen trochu většího nadhledu.
Nad Filipem se rozplývám a rozněžňuju celkem pravidelně. Třeba když ve svých oblíbených knížkách (už zase ty moje chvalozpěvy na Susanne Bernerovou! :-D) objeví něco nového, co se naučí ukazovat nebo pojmenovat. Svou radost dává najevo hlasitě a beze studu, pěkně naplno! My dospělí se hlídáme a kontrolujeme, ale ti malí rarášci to neřeší a pouští to ven pěkně zplna hrdla. Někdy jim to trochu i závidím, to umění odvázat se a neřešit, co na to okolí. A tak nám tu Filípek vesele huláká „jóóó“ třeba padesátkrát za den, tleská si u všeho, co se mu obzvláště povedlo, a ještě nás rozesmívá těmi svými ksichtíky.
A pak mě někdy přepadá trochu pocit viny vůči Honzíkovi. Že si jeho projevy radosti, jeho brebentění a povídání neužívám tolik jako Filipovo. Že jsem si jeho objevování světa ve věku kolem 18 měsíců nevryla líp do paměti. Že se neumím tak dobře vžít do jeho pocitů, být na něj tak naladěná jako na Filipa. Že se o to musím snažit, musím na to myslet, kdežto u Filípka to jde tak nějak samo. Možná je to tím, že při Honzíkovi jsem věděla, že ještě plánujeme dalšího potomka, že to všechno ještě znova zažiju. A teď už vím, že další dítko neplánujeme, že je to naposledy. A moje podvědomí pracuje „proti mně“ v tom smyslu, že se automaticky nalaďuje na to si to užít na maximum, a tím probouzí špatné svědomí s výčitkou „Vidíš, to si už u Honzíka nepamatuješ, co?“ Naštěstí máme ale spousty fotek a videí z doby, kdy bylo Honzíkovi tolik, jako je teď Filípkovi. A nad nimi se můžu smát a dojímat stejně intenzivně jako nad Filípkem.
Toho zase zanedbávám v tom, že mnohem míň fotíme. S Honzíkem jsme měli foťák pořád v pohotovosti, tahala jsem ho s sebou snad na každou procházku. Teď jsem ráda, když si vzpomeneme aspoň na focení příležitostí, jako jsou narozeniny, Vánoce a podobně. Proto se taky tak často opakuje stejné úvodní foto v článku. Je z Filípkových prvních narozenin a celkem dobře vystihuje podstatu Filipova rošťáctví. A navíc je to jedna z posledních povedených fotek se slušným rozlišením. 😀
Do příště se zkusím s těmi fotkami polepšit 😉
Mějte se krásně a zase někdy na napsanou!
Jarka
