Loučíme se

Pamatuji si, jako by to bylo včera, kdy jsem psala poslední článek jako Těuhlka Live! a vítala novou maminku a teď nastává chvíle, kdy se loučím už s velkým miminkem, které nám začne co nevidět běhat a mluvit a dělat všechny ty velké věci.

Něco málo od nás z předešlého týdne a pak už jen slova loučení

Sárinka se ukázala jako velká a úžasná cestovatelka. Osud tomu nějak chtěl a já a Sísa jsme jely na dlouhou cestu do Frýdku-Místku. Musím říct, že to bylo opravdu extrémně náročné. V Humpolci jsme přesedlaly do druhého auta, které jsem já už neřídila, a společně vyrazili všichni vstříc osudu dálnici D1. Už jen cesta z Prahy byla šílená, kdy hned na začátku hořelo auto, takže jsem hledala, co nejrychlejší možnost objet obrovskou kolonu, pak následovalo několik zúžení a prací na silnici. Nasedala jsem do auta v jednu odpoledne, vy Frýdku jsme vystupovali po deváté hodině večer. Sárinka spala všeho všudy asi hodinu a zbytek prokoukala. Ke konci už hodně poplakávala, protože to bylo opravdu dlouhé cestování. Chytli jsme nehodu s 12kilometrovou kolonou, takže to bylo opravdu záživné. Ale jak jsem psala, až na ten konec, kdy se nebylo čemu divit, všechno zvládla úžasně. Pak na pokoji vyčerpáním úplně usnula a spala až do rána. Nějaké prso nebo jemu podobné věci, ji vůbec nezajímaly. Cesta zpátky už byla o poznání lepší. Hlavně trvala pouze tři hodiny a bylo to znát. Usnula kousek před Humpolcem, tak jsem měla strach, že až ji budeme přendávat do mého auta, že se vzbudí. Naopak, vůbec nevěděla o světě. Spinkala krásně celou cestu a doma jsem ji jen přendala do postele a spala až do rána. Byla jsem na ni moc pyšná.

Také si stále říkám, jak je skvělá na to spinkání. Dalo by se říct, že od narození má naprosto jasné to, že když je noc, tak usne a spinká. Vzbudí se maximálně na kojení, ale když tak zavzpomínám, tak si nevybavím ani jednu noc, kdy se vzbudila a začala si vyprávět, hrát a prostě být vzhůru. Myslím si, že na kojení se budí tak dvakrát. Ale stále to moc nevnímám, takže jsou to jen mé letmé domněnky. Jen ten budíček na tu sedmou stále pokračuje. Jakmile je sedm hodin, Sísa vstává, sedí a řehtá se.  Ale pomalu si začínám zvykat. První hodina je tedy dost ospalá z mojí strany, ale občas se o víkendu stane, že se probudí i tatínek a vezme si Sísu pryč a já můžu dospat. Zrovna naposledy jsem vstávala až v půl desáté. Tak to bylo obrovsky příjemné. Do toho všeho Laurinka zvládla další velkou věc, a to když se ráno vzbudí a já už si dávno hraju se Sárinkou vedle v pokoji, tak bez pláče a s úsměvem přijde jako velká holčička, obejme mě a dá mi pusu, že je krásně vyspinkaná. Do této doby se totiž budila s pláčem a nebylo to příjemné. Často jsem ji vysvětlovala, že stačí jen zavolat, že ji vždycky slyším a budu jí na blízku. Konečně to zafungovalo a je naprosto skvělá.

Od nás jsou to tedy poslední střípky našeho vyprávění a třeba na nás ještě někdy narazíte. Sama s psaním určitě přestat nechci, když už jsem se jednou odhodlala, že začnu a budu pokračovat. Myslím, že teď ale nadešel čas, abychom se na nějakou dobu schovaly a staly se se Sísou jen tichými pozorovatelkami a čtenářkami.

Moc děkuji všem, kteří si vždycky našli tu chvíli a četli nás a moc děkuji všem, kteří s námi rostli. Prožívali starosti, radosti, lásku a nové životní kroky naší druhé dcery Sarah. Když se narodila, psala jsem, že bych si přála, aby byla naší inspirací do dalších životních kroků. Je nám vším. Obě dvě nám jsou vším a nejvíc inspirací, protože díky nim jsme dokázali utvořit něco tak nádherného, jako je rodina. I přesto, že jsem tolikrát unavená a přešlá, tak ten dar být mámou si stále obrovsky vychutnávám a užívám. A kdo ví, třeba to nebude dlouho trvat a budu se moci zase přihlásit do další série Těhulky Live! J Mít velikou rodinu je náš sen a já doufám, že si ho budeme moct vyplnit.

Všem přejeme moc zdraví a pohody do všech krásných dnů. Díky za každou chvilku pro nás a třeba někdy ahoj.

Bára a Sárinka