Litomyšl

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

V Litomyšli jsem se svým drahým mužem byla již potřetí. Martínek to s námi absolvoval vlastně třikrát taky, jednou v břiše, no a příští rok pojedeme už 4 a miminečko podruhé. Spousta lidí má pocit, že jezdit na to samé místo je nesmysl, někteří machisté mají pocit, že pokud nevyjedou k moři, tak to není dovolená… asi jsem takhle smýšlela též, ale to bylo ještě dávno před dobou rodičovskou. Teď jsem ráda, že znám všechny vycházkové trasy v okolí a záchytné body na výletech, kdyby náhodou Martínek vyjádřil kteroukoliv ze svých potřeb, víme kde a jak nejrychleji mu pomoci.

Navíc v Litomyšli se mi prostě a jednoduše dobře nakupuje. Vždycky myslím na to, že kdybychom za dovolenou u moře zaplatili 6x víc než v Litomyšli, tak vlastně máme velkou finanční rezervu na nákupy a tak jsem v obchodech jak utržená ze řetězu. I když z mého účtu vlastně nic utratit nejde a manžel mi drží řetěz příliš na krátko, ale základní, méně často pak ty nadstandartní, potřeby rodiny chápe. 🙂

V Litomyšli jsme měli krásné počasí. Tak akorát na výlety. Ani vedro, ani zima. Chodili jsme na maliny, borůvky a ostružiny. Martínek si pochutnával a mě to tak těšilo, že bych vlastně ani nemusela víc vidět ani zažít. Od doby, co máme Martínka, pro mě není důležité splnit plán trasy a dobýt vrchol, ale spíš se dívat na potřeby dítěte, přizpůsobit tempo výletu jemu a jednoduše zajistit to, aby všichni byli spokojení. Pokud si chce hrát s klackem v kaluži, tak ať si hraje, pokud řve a výletovat nechce, tak si sedneme na lavičku, odpočineme si na chvíli a uvidíme. No jenže testosteron v naší rodině začíná pomalu ale jistě převažovat a s tím i potřeba vrcholy zdolávat…

Jeden den jsme vyjeli na výlet do Toulovcových maštalí, ale nedošli jsme konce – zastavil nás déšť a sběr lesních plodů. Tak jsme se druhý den vydali znova. Tentokrát pod azurovou oblohou, sběr lesních plodů se uskutečnil, Martínek zaspal, my prožívali romantiku… vše ideální až do bodu, kdy se probudilo nutné mužské: „zpátky ani krok, jdeme vpřed dobývat maštale.“ Terén byl vhodný spíš pro kamzíky a ne pro těhotnou a batole spící v kočárku. Takže já obtěžkána všemi taškami z kočárku, manžel v náruči přenášel spícího Martínka v kočárku přes kořeny stromů a šplhal se po skalách… prostě komedie pro všechny výletníky! Jediné, o co jsme měli obavu, abychom někde po cestě nevysypali Martínka, nebo aby neměl mořskou nemoc z toho věčného natřásání. Manžel výlet okomentoval slovy: „Extrémní podmínky utužují vztahy.“

Jeden z dalších výletů, které si na mě chystal, byl výlet do asi 5 kilometrů vzdálené vesnice. Měli jsme se jet podívat na sochu býka, který tam byl instalován jako památka na první býčí inseminaci v ČSR v roce 1948. Manžel zamýšlel, že bychom z toho udělali půl denní výlet. Tam pěšky – celou dobu DO KOPCE – obdiv býka a pak autobusem zpět. Byla jsem ráda, že jsem tento nápad potlačila již v zárodku, protože štrachat se půl dne, abych obdivovala plechové býčí koule se mi zdálo fakt moc! 🙂

Po pohodovém týdnu s plnou penzí a úklidem jsem se ale neskonale těšila domů. Tak ráda jsem si lehla do svých peřin a na Martínkovi to bylo taky znát. Usnul jak padlá hruška a ráno jsme se chodili dívat, co se děje, že pořád spí. V tomhle ohledu to mají teď s miminkem stejně. Někdy mám pocit, že ani mimino nemám. Když jsem byla těhotná s Martínkem, tak si stačilo na chvíli sednout nebo lehnout a začal okamžitě kopat. Teď jsou pohyby cítit jen velice zřídka, ale ani se miminu nedivím, je chudák asi celé vyřízené z Martínkova věčného skákání po mě. Ono se vlastně hýbe, sice ne samovolně, ale podnětů k pohybu z venčí má přemíru. Tak snad mu to lenošení vydrží!

Tereza právě prožívá 27. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?