Když jí vyházím nádobí ze skříněk v kuchyni, uklízí ho zase zpátky. Když hraju s bramborami bowling, sebere je a dá nahoru, abych na ně nemohl. Když vylezu na jídelní stůl, sundá mě zase dolů. Když si jdu umýt ruce do záchodu, odnese mě pryč a umyje mi ruce v umyvadle. A zavře dveře od koupelny, abych tam znova nemohl! V jednom kuse zachraňuje buď mě nebo věci kolem mě. Tuhle jsem zkoušel, jak dlouho to vydrží, a zase lezl na stůl. Chvíli to trvalo, ale asi po osmém pokusu najednou sebrala všechny židle a odnesla je na balkon. Taková podpásovka! Podezírám ji, že je líná a už ji nebavilo mě pořád sundávat.
Moc rád jí pomáhám v kuchyni. Když vaří, jdu taky. Dělám to co ona. Vezmu si ze skříňky hrnec a pokličku, ze šuplíku vyndám nějaké míchátko a míchám. Logicky ale nebudu míchat naprázdno, no ne? Tak si do hrnce dám to, co mám zrovna po ruce – pár autíček, magnetky z ledničky a tak. Aspoň je pěkně slyšet, když se to začne vařit. Ale z neznámých důvodů nemá máma pro moje vaření moc pochopení. Snaží se mě omezit, třeba mi dá jen jednu misku (plastovou!) a jedno míchátko (dřevěné) a dá pryč auta a magnetky. No co je tohle za míchání a vaření?! Když se naštvu a plácnu sebou o zem, tak mě sice pochová a řekne, že mě chápe, ale stejně mi to nedovolí dělat tak, jak chci já. Ach jo. Líná máma? Usnadňuje si to uklízení, že jo?
To je pak lepší odejít z kuchyně a hledat si zábavu jinde. Když není brácha doma, můžu si celkem v pohodě hrát s jeho hračkami a nikdo mi je nebere. Máma mi sice zkouší nabízet hlavně moje hračky, ale nejsem včerejší, s hračkami pro mrňata si hraju, jen když fakt musím. Hračky pro velký kluky, jako je můj brácha, jsou úplně jiná liga! Většinou mají nějaká hejblátka a součástky, které jdou sundat a ztratit, popřípadě ulomit. Moje – rozuměj věkově přiměřené – hračky se dají vkládat a skládat do sebe, nebo vydávají nějaké zvuky, ale moc zábavné to prostě není. A všechno je velké, aby to nešlo spolknout. A máma je líná hledat ztracené součástky a spravovat po mně bráchovy hračky, tak se mě snaží opít rohlíkem a vnutit mi hračky „vhodné“ pro mě.
Ovšem hračky dospěláků, to je teprve něco! Klíče, hodinky, mobil, nádobí, počítač, nabíječka, foťák, mámina peněženka, úplně všechno, co máma schovává v tom malém šuplíku v psacím stole, žehlicí prkno, sáčky do odpadkového koše, váza s růžemi, vysavač, knížky, taška s nákupem… Tolik zajímavých věcí, a já se na většinu z nich můžu tak maximálně dívat. I když – abych mámě úplně nekřivdil – občas mě nechá si na věci sáhnout, a když se ptám „Co je tohle?“, vždycky mi odpoví a většinou mi to i ukáže a půjčí do ruky. Třeba příborový nůž nebo vidličku. Babička s dědou měli o víkendu strach, když mě viděli, jak šermuju s vidličkou, ale máma jim vysvětlila, že to s ní umím a vůbec se nebála. Aspoň jsem jim mohl ukázat, jak si s ní umím napíchnout zeleninu. Kromě jogurtu už jím vlastně všechno jídlo sám. S jogurtem je ale ta potíž, že strašně snadno sklouzne ze lžičky, a navíc brácha se skoro pokaždý jogurtem pokecá. No a když se pokecá velkej brácha, tak se logicky pokecám taky. Jsem zvědav, kdy je napadne, že by to tak úplně být nemuselo, a nechají mě v klidu jíst i ten jogurt. Dám vám určitě vědět! 😉
Váš Filip
Jak to vidí máma
Občas na internetu – a tuším, že to bylo dokonce přímo na Babywebu – čtu články o tom, že bychom neměli děti stále jen stimulovat, vést, organizovat jim, s čím, jak a kdy si mají hrát, a že líní rodiče mívají spokojené děti. Někdy si ovšem říkám, jestli já to s tou svou leností už trošku nepřeháním. Když se srovnám s Katkou a tedy především její Kačenkou, resp. Kačenčinou slovní zásobou, asi by se dalo říct, že Filípka zanedbávám. Neumí čtyři zvířátka, pouze jedno – pejska. Jeho slovní zásoba je podle všeho chudší než Kačenčina. A to má taky staršího sourozence, který ho táhne vpřed. Ale v souladu s Katkou musím konstatovat, že Filipova slovní zásoba v 15 měsících je bohatší, než byla ve stejném věku ta Honzíkova. Faktor „starší bratr“ tedy jistě pozitivně působí i u nás.
Velmi málo ovšem působí faktor „aktivní máma“. Ne že bych nechávala Filípka celý den napospas jeho vlastní divokosti, sama s nohama na stole a horkým kafem při ruce (Bože, kafe, a navíc horké, jsem neměla už ani nepamatuju!). To vůbec ne. Jen jsem nějak už dávno opustila myšlenku, že je potřeba děti aktivně rozvíjet. Samozřejmě jim nabízím hračky nebo třeba knížky, o kterých jsem přesvědčená, že jsou pro ně vhodné – vzhledem k věku, schopnostem, dovednostem, které si s jejich pomocí mohou zdokonalovat. Ale upustila jsem od snah udržet je u dané aktivity, trénovat je. Projeví-li zájem, snažím se jim moc nepřekážet nebo je neodrazovat svou přílišnou horlivostí, a spíš jenom pozoruju, co vlastně s hračkou či knížkou dělají, co je na tom zaujme, jestli si vůbec hrají způsobem, který jsem předpokládala. Záměrně píšu v množném čísle, protože jsem to tak dělala už s Honzíkem a s Filipem v tom jen pokračuju (možná jsem ještě o chlup víc zlenivěla). Neprojeví-li zájem, což se pochopitelně také stává, neřeším to, nevidím v tom problém, prostě je teď jen víc zaujalo něco jiného. Vím, že jejich čas ještě přijde, že si zkrátka potřebují k určitým věcem dospět svým tempem, a že domnělý deficit hravě doženou.
Honzík je toho důkazem. Říkanky, básničky nebo písničky vytrvale odmítá dodnes, obzvlášť pokud bych s ním chtěla něco zpívat i já. K pravidelnému čtení knížek jsme také museli postupně dospět. V batolecím věku o prohlížení knížek moc nestál, nebo přesněji o prohlížení ano, ale jakmile jsem se chtěla zaměřit na text (byť velmi stručný) nebo jsem chtěla popisovat obrázky, ztrácel zájem a odcházel. Dnes čtou s tatínkem každý večer nejméně tři příběhy, přičemž Honzík u mnoha z nich zpaměti odříkává celé pasáže místo tatínka, nebo za něj dokončuje věty. Paměť, slovní zásobu či schopnost soustředění tedy absence říkanek nijak neovlivnila.
U Filípka vidím, že o podněty z mé strany nejeví až takový zájem jednoduše proto, že to, co dělá nebo říká starší bráška, je prostě vždy a za všech okolností zajímavější. Vědoma si toho, že Honzíkovi nemůžu konkurovat, odcházím obvykle s čistým svědomím věnovat se nějaké bohulibé domácí práci. A Filípek často po chvíli přišupajdí za mnou, vykrámuje mi půlku kuchyně a nadšeně bouchá pokličkami do hrnců. Mohla bych si to zjednodušit. Mohla bych do skříněk namontovat bezpečnostní zarážky a jednoduše mu nedovolit, aby se mi v kuchyni hrabal, ale na to jsem asi prostě moc líná. A navíc mě baví, jak se soustředěně zaobírá předměty běžného života, jak se učí a rozvíjí přesně v tom, co v danou chvíli potřebuje. Říkanky a zvuky zvířátek mohou počkat 😉
Mějte se lenivě krásně 🙂
Jarka
