Léto s Anit

BATOLE LIVE! ANITA S Anit miluji všechna roční období, ale nejvíc léto. V létě se všechny drobné všednodenní problémy tak nějak řeší samy. Na oblečení Anit vystačí jedny šaty na týden, vše mokré hned uschne, vůbec nevadí, když Anit nechce nosit boty, seženu víc čerstvého ovoce a nemusím tolik přemýšlet, co uvařit. Dokonce mám pocit, že se na sebe lidi víc usmívají.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Ale nejlepší na létě jsou dovolené. S Tomem a Anit si právě jednu užíváme. Docestovali jsme z naprosto parádního pobytu na Rhodosu a zatím si rochníme na Moravě, než vyrazíme s mojí mámou (ale bohužel už bez Toma) do Jeseníků.

U moře to nemělo chybu. Anit jsme klasicky nemohli dostat z vody. A nasmáli jsme se jako nikdy.

Tak třeba „honění holčiček“ byla naše oblíbená poněkud perverzně znějící činnost, kterou jsme si krátili volné chvíle. A které se smějeme ještě teď. No, vlastně nás k tomu donutila Anit, jak jinak. Kromě kamínků v moři totiž „lovila“ zhruba pětileté holčičky, které byly ochotné se s ní držet za ruku, tančit, povídat. Chtěla si s někým hrát. Občas jsme se při pokusu umožnit naší žadonící dcerce tuto radost připadali jako pořádní úchyláci: Pomalu jsme s Tomem a Anit proplavávali v mělčině kolem břehu a sondovali, jestli někde v okolí nenarazíme na vhodnou adeptku. Komentáře jako „Tamta vypadá dobře, zkusíme ji“ sice zněly dost podivně, naštěstí kolem nebylo moc Čechů. Pak jsme se k naší „oběti“ přiblížili a hráli si s Anit opodál. Buď se – v lepším případě – holčička chytila sama a vrhla se na naše roztomilé batole s nějakým cizojazyčným výkřikem. Nebo musela převzít iniciativu Anit (víc než vyhlédnout vhodné dítě a přijít do vzdálenosti na pár metrů jsme pro dobro akce udělat nehodlali, nebudeme přeci Anit sjednávat rande). Většinou zafungovala panenka nebo kamínek, který Anit nabídla. Náš extrovert se neztratil. A jasně – být jen s mámou a tátou, kteří vymýšlí super hry je nuďárna oproti hodinovému cákání se s cizí nečesky mluvící holkou a neustálému opakování „Moto moto“ (mělo to být italsky, tak nevím).

Jsme zkratkaři, takže cestu na pláž (s kočárem) jsme vybírali nejkratší – a to i přesto, že vedla po schodech. Tom bral kočár, já Anit. Jednou, když jsme se vraceli k hotelu, Tom hrozně hekal – abych ho politovala, jak to má těžké. Já místo toho prohodila, ať se z toho nepokaká. Nikdo kolem nebyl a nejspíš mi to přišlo vtipné. Jenže. Anit pak pokaždé, když jsme šli po schodech, volala na Toma: „Táto, bobek neee.“

Čtěte také:

V hotelu i při cestování po ostrově jsem ale narazila na jeden fenomén, který mě přinutil k zamyšlení. Kouření. Lidé kouřili venku všude. V hotelu ani v tavernách, které jsme navštívili, neexistovalo něco jako „venkovní nekuřácká část“ (dokonce ani v těch vyloženě „baby friendly“), a tak všichni, kteří nechtěli čichat cigaretový kouř, museli sedět uvnitř. Bez výhledu na moře. My se na moře dívat chtěli, a tak jsme spíš hledali stůl, který byl dál od těch obsazených kuřáky. Chtělo to dobrou logistiku a trochu štěstí.

Připomnělo mi to naše návštěvy pražského parku Gutovka. Celý areál je věnovaný dětem, celý je nekuřácký. I restaurace uprostřed parku. Tedy kromě venkovní terasy, která bezprostředně sousedí s dětským hřištěm. Ta jediná je celá kuřácká. Jinak řečeno – nejde si objednat jídlo venku bez rizika okolního kouření. V Gutovce mi to přijde nelogické.

V Řecku… no, možná jsem trochu tolerantnější vzhledem k tomu, že jsem ještě opilá dovolenkovou euforií. Myslím ale, že hotely zaměřené na rodiny s dětmi, by měly mít vyhrazené místo pro kuřáky (a nemyslím tím celou a jedinou terasu u restaurace). Když jsem o tom debatovala s jednou kamarádkou, řekla: „Tobě se nelíbí kuřáci, někoho zase otravují děti – jejich výskot a běháhí.“ Chápu a totálně vítám koncept hotelů i restaurací, kam děti nesmí. Teď už jen aby lidi, co nemají rádi děti, jezdili do „no baby“ hotelů a rodiče nekouřili svým potomkům (a všem ostatním kolem) pod nos.

Uf, tak trochu filozofování na závěr. A léto pokračuje. Ulala.

Zatial. Vaše V.