Lék na smutek

Po delší době jsem zase zatoužila po nějaké beletrii, po něčem lehkém, oddychovém, normální pohodička. A tak se stalo, že mi na mysl padlo jméno Táni Keleové – Vasilkové.

Tánino jméno mi do oka padlo asi proto, že nedávno vyšla její nová knížka a knihkupectví jsou jí plná. Což byl jeden z důvodů, proč jsem si knížku nechtěla koupit – zkrátka nemám ráda reklamní nátlak! Jenže zvědavost mi nedala a po marném přemáhání jsem knížku otevřela a začetla se do první stránky.

Čekalo mě překvapení, a i když mě knížka ihned hodně nadchla, rozhodně to ale neodpovídalo tomu poklidnému čtení, co jsem si představovala. Lék na smutek, tak se knížka jmenuje, nezačíná zrovna nejpoklidněji. Spíš naopak, čtenář je vhozen doprostřed utrpení jedné ženy.

Hlavní hrdinkou – v tomto případě se jedná o skutečnou hrdinku – je gynekoložka a porodní lékařka Marika. Zdálo by se, že vede docela normální, fajn život. Je úspěšnou lékařkou, její práce jí baví, má milujícího manžela a chytrého syna. Byla by to idylka, kdyby její manžel Ferko neumíral na rakovinu. A jak to tak bývá, neštěstí nechodí samo. Krátce potom, co Ferko zemře, se objeví druhá rána. Tentokrát se jedná o Maričina syna Jakuba. U třiadvacetiletého mladíka náhle propuká dědičná choroba jater. Choroba, která se stává Jakubovi osudnou.

V tu chvílí ztrácí Marika veškerý smysl svého života – na světě už ji nic nedrží. Propadá smutku, beznaději, apatii. Utápí se v samotě a depresích, nechápe, proč ji osud tak trestá. Co má dělat? Jak má žít?

A tehdy se Marika setkává s Veronikou, mladou, nezodpovědnou dívkou, o které doposud nevěděla. Jak se má tedy postavit k tomu, když dívka tvrdí, že čeká Jakubovo dítě?

Přečetla jsem knížku jedním dechem. To se mi u Táni ještě nestalo! Je pravda, že její knížky se čtou skvěle, ale Lék na smutek mě prostě dostal o něco víc.

Příběh je tak jednoduchý a přesto neskutečně složitý – jako život. Z každé věty na vás dýchají všemožné emoce a drobné detaily, které dělají knížku výjimečnou. Vlastně se ani nebojím říct, že je to asi nejlepší Tánina kniha, kterou jsem četla. Ještě teď je mi tak smutně hezky.

To mě ale vlastně přimělo k tomu, zamyslet se nad vlastním životem. Já se mám přece tak skvěle a v porovnání s tímhle nemám jediný nárok na to, stěžovat si. Nakonec myslím, že to byl autorčin záměr. Chtěla lidem ukázat, že se mají dobře a že si svého obyčejného štěstí neváží. Za to jsem moc ráda!

Lék na smutek ovšem nese poselství i pro všechny, kteří cítí smutek a ztratili smysl a naději. Nikdy totiž nevíme, co nám přinese zítřek!