Už téměř měsíc máme doma našeho chlapečka Oliverka. Každým dnem sledujeme jeho pokroky jak v přírůstku na váze, tak v chování. Už to není jen to spící miminko, které bylo potřeba vzbudit na krmení. Začíná koukat, pozoruje, co se kde děje a občas mám pocit, že když na něho mluvím, slyší mě a rozumí. Už je taky častěji vzhůru, řekla bych, že z 20 hodin, kdy by měl jako novorozenec spát, naspí tak polovinu.
Teď se právě nachází i v období růstového spurtu. Do víkendu jsem nad tím ani nepřemýšlela, dokud jsem se já osobně nedostala do laktační krize. Tvorba mléka najednou poklesla na polovinu a my museli úplně přehodnotit náš režim. Jak jsem byla ráda, že se Oliverek v noci prospí i 4 hodiny, teď musí vstávat po 3. Během dne se ho snažím přikládat po 2 hodinách. Pravda, někdy to sice nevyjde úplně přesně, ale nechci to vzdávat. Kojení je přece ten nejlepší a nejjednodušší způsob. Modlím se, ať se to během několika dnů zase vrátí do normálu. Už teď přecházet na dokrmování nebylo v plánu. Co bysme ale nadělali. Hladem být nemůže.
Do toho všeho občas bojujeme s bříškem. Takže někdy je těžké rozeznat, zda Oliverka trápí bříško nebo má hlad. Změnila jsem úplně svůj jídelníček, zkusila vysadit i mléčné výrobky, jak je v mnoha literárních zdrojích doporučeno, tak uvidíme.
Z toho smutnějšího bych ráda navázala na to radostnější. Tím bylo pro nás focení. Nevěřila jsem, jak je těžké vyfotit miminko. Jemu totiž nemůžete poručit, aby spinkalo nebo bylo v klidu. Natož, aby nečuralo nebo nekakalo. Mezitím ukonejšit hlad a nepohodu, kterou Oliverek jistě měl, když musel pózovat vysvlečený ev. v plence. Bylo vidět, že by raději spinkal. Ale ta máma mu prostě nedala pokoj, tak jí to přece neudělá jednoduché. Focení se nakonec protáhlo skoro na 3 hodiny a bylo únavné nejen pro Oliverka, ale i pro nás rodiče.
Dorazili jsme domu totálně vyřízení a to doslova. Oliverek usnul už v autě a ani koupání ho skoro neprobudilo. Po koupeli usnul a dokonce na jídlo se pomalu nechtěl vzbudit. Tak ho to zmohlo, chudáčka. Nicméně odměnou nám budou krásné fotky, které jistě potěší i naše prarodiče a prababičky. Tento novorozenecký věk tak rychle uteče, že by mi bylo líto ho alespoň na těch fotkách, spolu s našimi vzpomínkami nezachytit.
Do toho všeho se mám soustředit na učení, kterého každý týden přibývá. Rychle se to snažím pročítat, když mě zrovna Oliverek nepotřebuje, tedy když spokojeně spinká. Do toho se blíží Vánoce, takže zjišťuji, že bych měla nakupovat dárky, upéct cukroví, umýt okna, udělat vánoční úklid. Pak, že je máma na mateřské doma a spousta tatínků se diví, jak může být za celý den unavená. Já za sebe můžu říct, že večer uléhám do postele unavená jak blázen, s myšlenkami, co mám nebo nemám druhý den udělat a okamžitě usínám, protože vím, že zase za 2,5 hodiny budu vstávat. A takový koloběh máme vlastně každý den.
K večeru se těšíme, až příjde taťka z práce a chvilku si Oliverka všímá, ať si můžu dát alespoň tu sprchu v klidu. Lidské tělo je opravdu nastavené překonávat ty hranice, kdy si myslíme, že už nemůžeme. Můžeme, dokonce ještě víc. Dokonce my ženy můžeme dvakrát víc. Na druhou stranu, všechno zlé je k něčemu dobré. Nudit se taky není žádná výhra a život je prostě boj. Musíme bojovat, abysme vyhráli. A já chci vyhrát!
-352x198.jpg)
