Košík plný otázek

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Nedávno jsme šly ze školky a Nikolka začala křičet na celou zastávku: „Mamíííí, jak se tady ty lidi jmenujou?“ Řekla jsem jí, že mají různá jména a že nevím. „A proč to nevíš???“ Zaječela znovu. Naštěstí jsem pak odvedla pozornost na přijíždějící autobus a byl klid. Teda klid ne, ale už se neptala, jak jmenuje řidič autobusu. Jinak děda jí naučil na zastávce přivolávat autobus. Tohle kouzlo spočívá v tom, že se o mně opře a začne ječet: „Butýtooooo, butýýýtooooo, busíkuuuu, pojeeeeď…!!!!“ Někdy to docela slušně vylidní zastávku, jindy se lidé smějí a říkají, že autobus opravdu přivolala.

Ale zpět k otázkám. Když nezná nějaké slovo, ptá se, co to znamená… „Mamííí, a co to znamená ostuda?“ Když jí to vysvětlím a jsem na sebe hrdá za svou odpověď. Následuje otázka: „A prooooč?“ Někdy mám chuť jí odpovědět: „Protože bagr.“ Ale děsím se chvíle, kdy mi takou odpověď dá ona. 😊

Neumím vypnout

Moje maminka občas z legrace říká, že by se chtěla narodit jako chlap. Nechci se tu pouštět do nějakých genderových studií, ale jeden dar mají rozhodně úžasný. Dokáží vypnout. Ať už se to týká ustavičných otázek nebo spaní. Já to prostě neumím.

Nikolka nám začala chodit spinkat v pět odpoledne a budit se v jednu ráno. Se spánkem bojujeme pořád a něco jsem si už zvykla, ale vstávat v jednu a jít si na tři hodiny hrát, je každou noc nad moje síly. Manžel vedle nás v pohodě spí a nevnímá skoro nic.

Stejně tak když Nikolka pořád něco povídá. Já se snažím s ní mluvit, reagovat na ni, odpovídat, vysvětlovat, opravovat a manžel v klidu nevnímá. Prostě slyší z dálky nějaký bílý šum. Zaujme ho to, jen když se změní intonace třeba v ječení.

Každopádně náš boj se spánkem očividně nemá konce. Nedávno mi usínala v poledne v metru, tak jsem si říkala, že přijdeme domů a dám ji spát. Ani náhodou. Nechce tak strašně spinkat, až mi brečí u postele, že spinkat nebude. Raději by si snad lehla na předložku než do postele. Přitom má velmi pohodlný pelíšek a spinká se jí tam dobře. Když už teda usne.

Doufám, že se ten spánek někdy zlomí a bude spinkat normálně. Teď jsme obě marod. Já bych spala jak nemluvně (teda spíš jako tatínek), a to moje batole to řádí o sto šest.

Krásný zbytek týdne.

Monča a Nikolka